Po roce 1968 se v próze opět začíná prosazovat styl z let padesátých, tzv. budovatelský román. Zkreslování a nevěrohodnost námětu se tu však již neobjevuje v takové míře. Jedním z autorů, kteří se přizpůsobili novým požadavkům režimu, byl Vladimír Páral. Ten ovšem svůj dosavadní kritický přístup neodmítl, jen jeho vyjádření učinil obtížněji rozpoznatelné.
Vladimír Páralse narodil v Praze, studoval ale v Brně a pak v Pardubicích na inženýra chemie. V dílech počátku své tvorby (1964 –71) zachycuje morální úpadek a bezvýchodnost moderní společnosti, zvláště socialistické. Těchto pět próz tvoří “černou pentalogii”.
Novela Veletrh splněných přání líčí osudy Milana Renče, chemika z Ústí nad Labem ( Páral tam také pracoval ). Prožívá svůj život mechanicky, v zaměstnání tupě plní úkoly, v jejichž význam nevěří. Stejný pocit skepse ho zachvacuje i v soukromém životě, bezduchý stereotyp ale proniká i do milostných vztahů. Tento stereotyp Páral vyjadřuje věcným popisem, přesností v časových údajích a stručnou stavbou vět.
Nedostatečná hloubka prožívání lásky je námětem i další novely, Soukromá vichřice. Dvě manželské a dvě mladé milenecké dvojice se tu snaží uniknout z každodenního koloběhu života nevěrou, ta však posléze končí také v nudě konzumního stylu života.
Podobně hrdina novely Katapult (opět chemik, Jacek Jošt) řeší stereotyp ve vlastní rodině seznamováním se ženami pomocí inzerátu na svých služebních cestách (mezi Ústím a Brnem). Své ženě se naopak snaží získat nápadníka také inzerátem. Když si uvědomí, že právě ona s jejich dítětem je naplněním jeho života, rozhodne se k nim vrátit. Na zpáteční cestě letadlem ho ovšem zastihne smrt při nepatrné nehodě (je “katapultován” uličkou mezi sedadly).
Nejvýznamnějším Páralovým dílem je román Milenci a vrazi, který je filosofickým zobecněním života. Svět tu představuje dům čp. 2000, v jehož přízemí bydlí zaměstnanci chemičky Kotex, nahoře pak vedoucí a ředitelé. Naráží tak na třídní rozdíly ve společnosti, které podle oficiální propagandy už neměla existovat. Symbolem chudých je tu červená barva, barva mládí a revoluce. Ve snaze dostat se nahoru, na místa bohatých modrých, se dopouštějí nejrůznějších intrik a podvodů. Třídní rozpor se tu prolíná také s generačním. Za úspěch ve snaze dostat se ve společnosti (“přeměnou barvy”) výš ovšem člověk zaplatí ztrátou ideálů – poté, co získal výhodné místo, musí čelit útokům dalších “červených”, kteří ho o něj chtějí připravit. Touto změnou prochází i hlavní hrdina inženýr Borek Trojan. Páral se snaží upozornit na tento stav v socialistické společnosti – proto používá přesných datových údajů (ze současnosti i minulosti - 2.sv.války, Února, …) a přes obecnost děje jeho podobnosti s konkrétní skutečností. Použití barev jako symbolů, i podobnost tématu a hlavních hrdinů, jsou parafrází na Stendhalův román Červená a černá.
Poslední dílo pentalogie je román Profesionální žena. Příběh krásné a naivní Soni je parodií na pokleslé literární žánry – na dívčí romány “Červené knihovny” a “romantické” seriály (v té době uváděná Angelika). Přes fakt, že jde o parodii, však byla dílu vytýkána umělecká nedokonalost.
Po roce 1968 se Páral obrací k většímu optimismu. Doba jednak neměla ráda záporné hrdiny, jednak autor sám chce pro své postavy najít řešení.
Prvním dílem “bílé řady” je novela Mladý muž a bílá velryba. Hlavním hrdinou je tu mladý a nezkažený Břetislav Laboutka (opět chemik v Ústí), kterému se jeho zápal pro tvůrčí práci stane osudným (bílá velryba = velký životní cíl). Můžeme to chápat jako jeho oslavu, ale také jako potvrzení skeptického názoru jeho kolegy (Viktor Panc).
Román Radost až do rána začíná ve stylu “černé série”, posléze se však dvojice vagabundů promění v řádné občany. Opět je těžké rozhodnout, zda jde o parodii či úbytek kritiky. V dalším románě dospívá k neoriginální myšlence lásky jako “Generálního zázraku”. Silně autobiografickým románem jsou Muka obraznosti, líčí zde svou cestu ke spisovatelství, samozřejmě, jako je tomu v mnoha Páralových dílech, se zaměřením na erotiku.
V 80.letech se Páral zaměřil na oblast sci-fi (Romeo a Julie 2300, Pokušení A-ZZ (co všechno člověk obětuje pro materiální požitky), Válka s mnohozvířetem ( jako Válka s Mloky ), Země žen). Přes nespornou jazykovou řemeslnou kvalitu však těmito díly neuspěl.
Po roce 1989 se Páral snažil zaujmout nepříliš výjimečnými prózami (Dekameron 2000 aneb Láska v Praze, Kniha rozkoší, smíchu a radosti, Playgirls), převážně otevřeně eroticky zaměřenými.
Podobně jako Olbrachta i Jiřího Marka inspirovala v počátku jeho tvorby Podkarpatská Rus k románu Lidé z Poľany. Po válce píše také román o tragickém osudu výsadku ruských parašutistů na Vysočině Muži jdou ve tmě.
Po roce 1968 stylem travestie zpracoval antický námět Odyssey v románě Můj strýc Odysseus. Odyssea tu představuje vypravěčův strýc, majitel pohřebního ústavu, je tu s humorným nadhledem líčena jeho životní cesta od počátku století až k Mnichovu.
Marka proslavil kriminální cyklus Hříšní lidé města pražského (nejprve vydávaný jako soudničky v novinách), zejména díky TV zpracování. Policejního radu Vacátka tady ztvárnil Jaroslav Marvan (později Lír). V knižní podobě vycházejí jeho příběhy pod názvy Panoptikum slavných kriminálních příběhů, Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum Města pražského.
První díla Oty Pavla jsou v souladu s jeho povoláním (sportovní redaktor) na rozhraní mezi beletrií a sportovní reportáží (Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského).
Uznání však získal svými vzpomínkovými sbírkami Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby (obě sbírky – Fialový poustevník, po 1989 bez cenzury - Zlatí úhoři). Vypráví v nich idylické příběhy z dětství stráveného na březích Berounky v chalupě převozníka Proška, o svém vztahu k přírodě, zejména k rybaření. Protiválečně vyznívají některé povídky, o jeho otci a bratrech, kteří byli odvezeni do koncentračních táborů nebo o poměrech za okupace (povídka Kapři pro Wehrmacht (tatínek vyloví svůj bývalý rybník Němcům pod nosem)). V titulní povídce Smrt krásných srnců mají bratři nastoupit do transportu a tatínek se rozhodne jim na cestu ulovit srnčí maso. Nebezpečný úkol se podaří jen díky soudržnosti a solidaritě známých.
S upřímností a nezkresleně vzpomíná nejen na dětství, ale i na prožívané politické události – komunistický převrat i kolektivizaci. Povídky jako Prase nebude! proto byly kritikou odsouzeny a šířeny mohly být jen samizdatově.
Laskavý humor a úsměvný pohled na skutečnost je vlastní také prózám Františka Nepila. Známým se stal svými povídkami na rozhraní beletrie a fejetonu, s náměty čerpanými z jeho dětství, ale i všedních životních situací. V rozhlase uváděné pořady byly vydány pod názvem Dobré a ještě lepší jitro (také Pět báječných strýčků a Střevíce z lýčí). Podobným stylem jsou psané i rady pro chalupáře Jak se dělá chalupa a zážitky s cesty se svou ženou po Evropě Srpen s Bejbinkou.
Nepil je znám i jako autor řady knih pro děti – Makový mužíček, Pohádky z Pekelce.
Vladimír Neff pocházel z bohaté podnikatelské rodiny, suchopárný život obchodníka však vyměnil za uměleckou dráhu. Začíná parodiemi na detektivky – Nesnáze Ibrahima Skály a Lidé v tógách.
Do dalšího románu Malý velikán promítá své vlastní zkušenosti z mládí, kritizuje tu měšťanskou společnost a její výchovu k nezdravé ctižádosti. Promítá sem rozpor, který ho přivedl k literatuře – rozpor mezi konvencemi, klasickou výchovou (sám ovládal 10 jazyků) a touze mladého člověka po dobrodružství, výjimečnosti.
Autobiografické motivy ze svého dětství se objevují i v románě Třináctá komnata, příběhu malého chlapce (Kosťa) žijícího na Kampě. Volba ostrova jako místa děje je symbolem jeho oddělení od světa, tak jako Neff sám vyrůstal v rodinném domě. Chlapec je tak nucen vymyslet si vlastní svět – a třináctá, zakázaná komnata symbolizuje jeho touhu po odkrytí tajemství. Vzhledem k tomuto podobenství je hlavní dějová zápletka nevýznamná.
Po 2.sv.válce se Neff obrací k historickým námětům. Srpnovští páni jsou románem z období husitství, spíše než na dokumentární přesnost se snaží prokreslit fiktivní děj i psychologii postav.
Původně historický námět má i autorova vrcholná pentalogie Sňatky z rozumu(Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj). Na osudech dvou měšťanských rodin Bornů (obchodník, vlastenec) a Nedobylů (povozník, pragmatik) líčí vývoj české společnosti po dobu téměř sta let, od národního obrození až do roku 1945. Ukazuje tu na celou řadu negativních jevů : ztrátu vlastenectví rodiny Bornů, orientace společnosti na peníze, rozpory Rakouska-Uherska a české buržoazie. Vystupují tu jednak skutečné historické postavy, děj však Neff kombinuje i s osudy vlastní rodiny. Opět tu není hlavním smyslem historická analýza nebo poučení, ale především epika a čtivost románů.
Román Trampoty pana Humbla je portrétem člověka, který nekriticky mění svoje politické přesvědčení v souladu s dobou. Formou jeho vlastních zápisků odhaluje jeho měnící se názory během četných převratů od konce R-U až po 60.léta.
Už po roce 1968 vydaná románová pseudohistorická trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka ukazuje osudy člověka protichůdného k panu Humblovi. Hrdina, šlechtic Petr Kukaň z Kukaně se protlouká světem 17.století se svým vlastním názorem (symbolickým : “královny mají nohy”), nemá ovšem šanci na úspěch. Jeho pokus řídit si vlastní stát po svém skončí tragicky. Smyslem díla otázka smyslu lidstva a místa bezmocného jedince ve světě, hrdinova tragická smrt je zároveň narážkou na ukončení československých reformních snah sovětskou okupací.
Posrpnové normalizační omezení svobody tisku s sebou přineslo zakázání publikace řadě autorů – ve Svazu českých spisovatelů (SČS) zůstalo jen asi 150 členů. Někteří se rozhodli svá sporná díla upravovat v souladu s cenzurou (Hrabal, Seifert – Vzpomínky), přitom nepřestali publikovat neoficiálně.
Ostatní nepohodlní autoři jsou odkázáni na vydávání svých děl v exilu nebo v samizdatových edicích.
Edice Petlice vzniká roku 1972, kdy se Ludvík Vaculík rozhodl změnit riskantní předčítání zakázaných děl na poloveřejných setkáních na jejich ruční šíření strojovým opisem. Postupně bylo takto vydáno 400 titulů – díla P. Kohouta, B. Hrabala, K. Sidona, J. Grušy, poezii J. Skácela, K. Šiktance, J. Seiferta, O. Mikuláška, dramata V. Havla a M. Uhdeho.
Spíše na publikaci odborných textů (filosofie) se zaměřila edice Expedice založená Václavem a Olgou Havlovými.
Básník Jaromír Hořec byl hlavním představitelem edice Česká expedice. Kromě něj tu vychází poezie J. Zahradníčka a O. Mikuláška. Pozoruhodné je použití originálních dřevorytů a litografie jako ilustrací k této edici. Na poezii je zaměřena i edice Kde domov můj (1.řada - Básníci bez publika, 2.řada pro začínající autory). Písničkářské texty (Vodňanského, Skoumala) vycházejí v edici Popelnice. V edici Mozková mrtvice vychází fantaskní próza Petra Placáka Medorek a sebrané spisy undergroundového básníka a prozaika Egona Bondyho.
Na překlady z ruštiny (Trockého, Gorkého, Solženicyna) a na filosofická díla (historika filosofie Jana Patočky) se zaměřuje edice Renega.
Samizdatová forma vydávání literatury dosáhla u nás unikátního rozsahu – postupně bylo vydáno 1000 děl v 70 edicích.
Potřeba nezávisle šířit materiály související s deklarací Charty 77 byla jedním z podnětů k rozvoji vydávání samizdatových časopisů, vycházejících v různém rozsahu a nepravidelně.
Řada z nich se věnuje kritice samizdatové literatury. Nejvýznamnější je v tomto směru Kritický sborník šéfredaktora Jana Lopatky, zabývající se také rozborem světové literatury. Literatuře se věnují také ilegální Lidové noviny, tematicky zaměřený časopis O divadle nebo Revolver Revue.
Šéfredaktorem recesistického Revolver Revue byl Jáchym Topol, jako redaktoři na něm pracovali také Bondy a Placák. Věnuje se dílům V. Havla, P. Kohouta nebo B. Hrabala. Autorem grafické úpravy byl tvůrce koláže Jiří Kolář.
Dekadentní směry (pohrdání společností, vulgární výrazy) se projevují v tvorbě mladé básnické generace (Bondy, Topol). Ve sborníku Už na to seru, protože to mám za pár ji shrnuje Andrej Stankovič.
Úvahy o politologii a sociologii se objevují v časopise Prostor, nábožensky (ale nejen katolicky) zaměřené jsou časopisy Velehrad a Reflexe.
Kromě časopisů (Tigridovo Svědectví,Proměny) se v zahraničí podařilo založit i nakladatelství nezávislé české literatury. Jedním z prvních byl Index v Kolíně nad Rýnem, Josef Škvorecký spolu se svou ženou zakládá Nakladatelství 68 (Sixty-eight Publishers) v kanadském Torontu. V Londýně vzniká nakladatelství Rozmluvy.
Do roku 1968 působil Ivan Klíma v Literárních novinách, kde přispěl ke vzrůstu jejich popularity. Už od gymnázia se pokoušel o literární tvorbu, zabýval se zejména svým stěžejním životním tématem – vztahem muže a ženy a cesta člověka za životními jistotami.
Jeho prvním vydaným dílem byly reportáže z východního Slovenska Mezi třemi hranicemi, s mnohými filosofickými postřehy. Do stejného místa je situován i román Hodina ticha. Na Slovensko přijíždí geometr s úkolem vypracovat plán hrází proti záplavám. Jeho snaha ale naráží na předsudky a pokrytectví socialistické společnosti.
V absurdním dramatu Zámek je zámek metaforou blahobytu funkcionářských vrstev, kterého užívají díky svým “zásluhám”, bez skutečně prospěšné práce.
V souborech povídek Milenci na jednu noc a Milenci na jeden den (Klára a dva páni, Svatební cesta, Nebe, peklo, ráj) zpracovává téma společné s Páralem – společenský stereotyp v milostných vztazích, který brání skutečnému vztahu.
Druhá ze sbírek už nemohla vyjít, Klíma se po roce 1968 stal nepohodlným pro své názory, další díla jsou vydávána jen v samizdatu či exilu. Takto se v zahraničí proslavil dalším románem o vztazích mezi lidmi v moderní společnosti, Milostné léto. Vypráví o klidném, pracovitém vědci, kterému přinese do života zmatek náhodné seznámení s bezstarostnou a nestálou studentkou. Přes prvotní okouzlení později poznává, že nemůže přijmout její životní styl. A ona se cítí osamělá, přestože má mnoho milenců (nebo právě proto ?) a nakonec spáchá sebevraždu.
Ve stejné době začíná pracovat na rozsáhlém románě Stojí, stojí šibenička (později zkráceně vydáno i jako Soudce z milosti). Promítají se sem jeho zážitky z dětství (vězněn v Terezíně) i pozdější zkušenost s komunistickou totalitní vládou. Ukazuje, jak nejrůznější změny režimu ovlivňují lidi a konfrontuje je s historií – popravou českých pánů po Bílé hoře.
Cyklem sedmi povídek (podle dnů týdne) je sbírka Moje veselá jitra. Autor v nich s nadhledem zachycuje všední problémy lidí viděné autobiograficky, očima disidenta. Podobný ráz má i 6 povídek vydaných pod názvem Moje zlatá řemesla (každá je jednomu věnována), tady nechybí navíc kritický pohled na současný svět (politika, kultura i ekologie). Ve čtyřech povídkách Moje první lásky líčí své dospívání, a svou tehdejší deziluzi nad světem.
Kromě Zámku je Klíma autorem i dalších her, které byly často upraveny jako rozhlasové či televizní inscenace. V Cukrárně Myriam bytové družstvo uvolňuje byty pro mladé rodiny trávením starých nájemníků. Boj proti tomu je marný, stejně jako zdráhání ženicha nuceného do svatby ve hře Ženich pro Marcelu, což mělo být narážkou na srpnovou okupaci. Pokoj pro dva opět ukazuje bezmocnost – milenců, kterým na hotelový pokoj ubytovávají další hosty. Ve hře Hromobití jsou hoteloví hosté nuceni za bouřky uzemňovat hromosvody a akumulovat energii. Hra Ministr a anděl (v TV jako Prezident a anděl) zobrazuje politika, jehož vláda se z ideálů dobra zvrhne v diktaturu.
Všechny hry využívají absurdních námětů a černého humoru jako prostředků k satiře.
Jako autor absurdních dramat proslul ve světě také současný prezident ČR Václav Havel. Jako syn prvorepublikového stavebního podnikatele nemohl studovat humanitní obory, vyučil se tedy chemickým laborantem a vystudoval teprve v šedesátých letech na DAMU. Pracoval jako kulisák v divadlech ABC a Na Zábradlí, což vzbudilo jeho zájem o divadlo a postupně se stává dramaturgem.
První Havlovou samostatnou hrou je Zahradní slavnost, kde ukazuje na společenskou přizpůsobivost. Hlavní postavou je Hugo Pludek, člověk, kterého užívání frází a konvenční jednání přivede k úplnému odlidštění a ztrátě osobnosti. Nesmyslné fráze (které jsou dokladem autorovy jazykové dovednosti) ovšem používají všechny postavy, což nakonec vede k absurdnímu nedorozumění. Hugo Plodkovi se podaří nahrazení “Likvidačního úřadu” a “Zahajovačské služby” “Ústřední komisí pro zahajování a likvidování”.
Také hra Vyrozumění je postižením a kritikou společenských jevů. Jedná se tu o úřední zavádění umělého jazyka “ptydepe” a byrokratická omezení umožňující nechat si ho přeložit-dešifrovat jen některým osobám.
Hra Ztížená možnost soustředění byla posledním dílem oficiálně vydaným, po roce 1968 se Havel stává jednou z hlavních postav disidentského hnutí.
První Havlova disidentská hra byli Spiklenci, inspirovaní politickými změnami roku 1968. Dva spiklenci musí po převzetí demokratické moci stejně nakonec povolat zpět diktátora. Velmi volně Havel zpracoval Brechtovu Žebráckou operu. Opět tu zobrazuje demagogické působení všemocné totalitní vlády na myšlení lidí.
Ve hrách Audience a Vernisáž se objevuje značně autobiografická postava spisovatele Vaňka. V první z nich Vaněk, jako disidentský spisovatel, rozmlouvá při práci v pivovaře se svým nadřízeným – sládkem. Patrný je kontrast mezi jazykem sládka a vytříbeností Vaňkova vyjadřování.
Hrdinou hry Largo desolato je také disident – filosof Leopold Kopřiva, který se ocitá mezi dvěma druhy “nepřátel”. Jednak to je tajná policie, na druhé straně také ale jeho známí, kteří v něm místo člověka vidí jen symbol odboje a jen ho dále přesvědčují.
Hra Pokoušení je variací na Goethova Fausta. Toho tu představuje vědec Foustka, pracujícího v ústavu za obranu vědy proti pseudovědeckým teoriím. Nastrčený důchodce Fistula (= Mefistofeles) ho svádí ke studiu magie. To se posléze provalí a přestože se Foustka snaží z problému vylhat a hrát na obě strany, nedosáhne úspěchu.
Ve hře Asanace diskutuje (na jakémsi hradě) skupina inženýrů, jak provést asanaci podhradí. Návrhy se ale postupně mění podle střídání doby (parodie na 20 let historie Československa).
Vydány byly také jeho dopisy, které psal z vězení své ženě, pod názvem Dopisy Olze. Havel byl jako signatář Charty 77 vězněn téměř čtyři roky (mimo jiné ve známé věznici na Pankráci a v plzeňských Borech).
Bohumil Hrabal se narodil v Brně, dětství prožil u Nymburku, studoval práva na UK a vystřídal řadu zaměstnání (výpravčí, pojišťovací agent, advokát, dělník, kulisák a statista v Divadle S. K. Neumanna v Libni).
Do literatury vstupuje ještě před válkou poezií, inspirovanou poetismem a surrealismem (Ztracená ulička). V 50. letech se stýká se zakázanými umělci (Skupina 42, J. Kolář, E. Frynta, ...) a píše netradičně pojaté povídky, inspirované L. Klímou a J. Haškem. Jejich soubor, Skřivánek na niti, ale nebyl vydán.
Vydána byla až sbírka 12 povídek Perlička na dně a sbírka Pábitelé (obě sbírky později jako soubor Automat svět). V nich se objevuje pojem "pábitel" jako označení pro postavy z okraje společnosti, kteří jsou ochotni se s kýmkoliv podělit o události ze svého obyčejného života, "perličky na dně" lidské duše, kteří se svým životem dokážou nadchnout, nechají se okouzlit svou vlastní touhou a ideou. Právě obyčejný život, neobyčejně podaný, je námětem Hrabalových próz. Jako pábitelé v těchto dvou sbírkách vystupují především svačinářka Jarmilka, Baron Prášil - Hanťa a strýc Pepin. Hrabalův styl můžeme přirovnat k syntéze "hospodské historky" a surrealistické metody šokující konfrontace. Podle sbírky Perlička na dně byl natočen režiséry Menzelem, Chytilovou, Němcem a dalšími povídkový film.
Strýc Pepin, bývalý švec a voják, ale především sklerotický vypravěč svých příběhů je také hrdinou parafráze Goethova románu Utrpení starého Werthera.
Jako souvislý tok jedné věty jsou napsány Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Zachycují vychloubačný monolog starého muže (Pepina), který chce ohromit mladou dívku.
Menzelova oscarová filmová podoba proslavila novelu Ostře sledované vlaky. Na pozadí událostí konce 2. světové války se odehrává komorní příběh osazenstva malé železniční stanice. Osobní trápení sexuálně nezkušeného Miloše Hrmy s průvodčí Mášou skončí Milošovým hrdinským činem - vyhození německého transportu do povětří. To je doplňováno výstřední postavou výpravčího Hubičky.
Do knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet zařadil Hrabal kromě povídek prozaickou podobu básně Krásná Poldi. Ta je ironickou satirou na dobu 50. let - agitaci, utilitarismus (=ohled jen na vlastní prospěch) a mravní úpadek.
Morytáty a legendy jsou montáží starších a současných textů.
Formou časově nesousledných povídek je napsán titul Obsluhoval jsem anglického krále. Opět jako by bylo určeno "hospodským posluchačům". Vypravěčem je bývalý pikolík Jan Dítě, kterému se sice splnil sen stát se milionářem (díky manželce). Majetek je mu ale po válce zabaven, a on se stává osamělým poutníkem po hospodách, kde vypráví o svých životních osudech.
Dalšími díly se Hrabal vrací do dřívějších dob. V Postřižinách (zfilmoval Menzel - Pepino : Hanzlík, dědeček : Hrušínský) líčí z pohledu vlastní matky atmosféru svého dětství v Nymburce. Hrabalův otec Francin, správce pivovaru, je překvapen zkrácením vlasů své ženy a dlouhodobou návštěvou strýce Pepina (svého bratra).
Volným pokračováním Postřižin je Městečko, kde se zastavil čas. Rozvíjí tu hlavně osudy bratří Francina a Pepina.
Do padesátých let se vrátil v Něžném barbarovi, kde kromě tehdejších poměrů spodobnil postavu svého přítele, extravagantního výtvarníka Vladimíra Boudníka.
Do prostředí polabské chatové osady Kersko a jeho svérázných figurek je situován cyklus Slavnosti sněženek.
V Příliš hlučné samotě se Hanťa z Pábitelů objevuje jako balič starého papíru (sám Hrabal pracoval 5 let ve sběrně ve Spálené ulici), je zvyklý na klidný život se starými knihami, které mezi ním nachází. Medituje nad nimi tak dlouho, až je přeřazen do balírny čistého, nudného papíru. Je novou situací zaskočen tak, že se, třebaže jenom ve snu, rozhodne k sebevraždě.
Když mu cenzurou neprošlo Městečko, kde se zastavil čas, upravil Hrabal jeho text do podoby povídkového souboru Krasosmutnění. Poslední část Městečka..., o konci života strýce Pepina v domově důchodců, dostala název Harlekýnovy milióny.
Na 20. výročí Palachovy smrti v lednu 1989 reaguje publicistickým textem Kouzelná flétna, po událostech 17. listopadu píše srovnání stejným dnem roku 1939 Dneska celá Praha, zítra celá země.
Tento publicistický styl (tzv. hovorová žurnalistika) uplatnil ve fiktivních Dopisech Dubence (adresovaných americké bohemistce April Cliffordové). Shrnuje v nich své pocity vyvolané především současným děním v naší společnosti (vychází po jednotlivých svazcích).
Ivan Wernisch patří spolu s dalšími básníky (J. Gruša, A. Brousek, J. Vodňanský,…) do generace, která vyrůstala již v poúnorové době. Deziluze z reality způsobila, na rozdíl od starší generace, která zprvu ideologii věřila, únik do smyšleného světa. Wernisch se tak ve svých prvních sbírkách obrací spíš k vysněnému obrazu skutečnosti – Kam letí nebe (ještě záliba v prostých věcech), Zimohrádek, Dutý břeh, Loutky. Také jazyková stránka je smyšlená, s množstvím novotvarů.
Po roce 1968 jsou Wernischovy básně šířeny samizdatem, a jeho tvorba vychází už více z reality, je více absurdní a pesimistická – výbory z této doby : Žil-nebyl, Zasuté zahrady.
| esej | - odborná úvaha (literatura, filosofie), ovšem také uměleckým jazykem | |||
| - nutná je dokonalá znalost tématu | ||||
| - Šalda, Čapek, Březina | ||||
| kritika | - rozlišuje (řecky krino = rozlišuji, vybírám) skutečné hodnoty od zdánlivých a na základě určitých měřítek posuzuje a hodnotí kvalitu díla | |||
| - přes vycházení z pravidel literární teorie, subjektivním dojmem autora | ||||
| - nejkratší žánr - recenze, rozsáhlejší - kritická studie a esej, které posuzují problém v širších souvislostech | ||||