Symbolismus je jedním z uměleckých směrů tzv. literární moderny, který vzniká nejprve ve Francii v poslední čtvrtině 19. století. Je reakcí na tehdejší realismus a naturalismus. Obraz skutečnosti se snaží podat prostřednictvím přenášení významu z jedné věci na druhou - použitím symbolů. Ty, jako konkrétní předměty, často vyjadřují určitý abstraktní pojem. S tím souvisí velký rozvoj básnické obraznosti - náladu a dojem vyvolávají u čtenáře jednotlivá slova a jejich souzvuk (hudebnost poezie). Symbolismus nerespektuje konvence a hranice literárních žánrů - do poezie přináší např. volný verš. Jeho představiteli ve Francii je trojice tzv. prokletých básníků.
Prvním z nich byl Charles Baudelaire. Ten, jako všichni tři, žil bohémským a provokativním životem. Také jeho rozsáhlá sbírka Květy zla vzbudila velké pohoršení. Podle vlastních slov se snaží najít krásu tam, kde ji ostatní básníci nehledali ("vytěžit krásu ze zla"). Témata svých básní čerpá z prostředí bídy, chudiny, odpudivých jevů, jako třeba v básni o koňské mršině. Řeší v nich poslání umění a umělce, inspiruje se také svým ambivalentním postojem k ženám, které ho přitahují a zároveň odpuzují. U nás známe tuto sbírku v překladu J. Vrchlického.
Kromě poezie se také zabývá kritikou a překlady, např. E. A. Poea, který v mnohém symbolismus ovlivnil.
Na Baudelaira zpočátku navázal mladší Paul Verlaine sbírkami Saturnské básně a Galantní slavnosti. Pak se ale v jeho tvorbě místo objevují básně na rozdíl od Baudelaira mnohem více osobité, náladové a spontánní. Ke sbírkám jako Písně beze slov ho inspirovalo přátelství s Rimbaudem, se kterým sdílel život bohéma a tuláka. Když ho jednou v opilosti postřelí, ve vězení pak píše náboženskou sbírku Moudrost, kde se obrací k pokání a víře.
Ještě spontánnějším básníkem byl Jean Arthur Rimbaud. Své představy o novém světě, bez konvenčnosti, ukládá do sbírky básní v próze i ve verších Iluminace. Proslulá je jeho báseň Opilý koráb, kde sebe jako básníka přirovnává k lodi zmítané bouří, jako metaforou poezie.
Veškeré své dílo vytvořil do 20. roku života, pak vede dobrodružný život vojáka a tuláka po Evropě i Africe.
Impresionismus vzniká opět ve Francii, nejprve jako směr malířský. Snaží se vyvolat v divákovi nebo čtenáři bezprostřední dojem okamžiku. K tomu impresionističtí malíři (Monet, Degas, Renoir, Van Gogh, sochař Rodin) bohatě využili komposice světla a barev.
Literární impresionismus se uplatňuje především v poezii, u nás v díle Fráňy Šrámka. Ten je ale zpočátku ovlivněn symbolismem a anarchismem, ve sbírkách Života bído, přece tě mám rád a Modrý a rudý vyjadřuje svůj protimilitaristický a protirakouský postoj (za ten byl na vojně o rok déle). Ve vzpomínkových sbírkách Básně a Nové básně se vrací do rodného kraje (Sobotka), opět k antimilitarismu se vrací ve sbírce Ještě zní.
Do impresionismu můžeme zařadit Šrámkovu lyrickou sbírku Splav, kde spojuje pohanské přírodní mýty s tématem milostného vztahu. Podobný námět mají i romány Křižovatky(skeptické), Tělo(vliv války na lásku a krize jen tělesné orientace) a Stříbrný vítr, s postavou studenta Jana Ratkina který svůj rozpor s pokryteckými společenskými konvencemi překonává díky "stříbrnému větru" - věčné síly mládí.
Impresionismus se objevuje i ve Šrámkových dramatech. Ve hře Léto oslavuje mladou lásku jako protiklad strojeným měšťáckým mravům. Konflikt mládí a stáří se objevuje i v jeho poválečných dílech (Měsíc nad řekou).
Jedním ze zakladatelů dadaismu byl za 1. sv. války Rumun Tristan Tzara. Hnutí dada vzniklo ve Švýcarsku jako protest proti všem dosud uznávaným hodnotám. Principem byla náhodná "výroba" uměleckých děl např. z ústřižku novin, řazením jednotlivých slov bez logického smyslu. Následovníkem je pak surrealismus.
Surrealisté se snaží spontánně zachytit lidské podvědomí a bezprostředně zaznamenat představy a sny v podobě automatického textu. Odmítají logiku v umění, a tím chtějí plně osvobodit tvůrčí fantazii.
První použil pojmu surrealismus francouzský básník Guillaume Apollinaire. Apollinaire se narodil v Římě, dětství ale prožil v Monaku a nakonec se usadil v Paříži. Počátky jeho tvorby však patří ještě symbolismu.
Jednou z jeho prvních sbírek je Práchnivějící kouzelník, nejslavnějším dílem se stala sbírka Alkoholy(překlad V. Nezvala), kde uplatňuje svůj osobitý pohled na svět, vytvořený řetězením nejrůznějších dojmů, spojením minulosti se současností. Mnoho dalších autorů ovlivnil cyklus Pásmo (překlad K. Čapka). Návštěva Prahy ho inspirovala k napsání Pražského chodce. Vytvořil také novou básnickou formu - Kaligramy (překlad K. Čapka), kde vytvářel z veršů nejrůznější obrazce. Surrealismus uplatnil i v dramatu Prsy Tireziovy.
Od dadaismu (sbírka Zastavárna) přešel k surrealismu André Breton. Svoje opovržení konvenční stavbou poezie vyjádřil ve sbírce Bída poezie. Surrealistická jsou jeho další díla Spojité nádoby a Vzduch vody. Program surrealistického hnutí vyložil ve dvou Manifestech surrealismu (1.- 1924, 2.- 1930). V druhém z nich se projevuje příklon surrealistů k levici, pod dojmem španělské a ruské revoluce.
Stejně jako André Breton i jeho přítel Paul Eluard začínal dadaismem a přešel k surrealismu sbírkami Bezprostřední život, Kritika poezie, .. . Kromě toho věnuje svoji poezii společenské a protimilitaristické kritice, zejména za španělské občanské války (slavná je jeho báseň Svoboda). Protiválečná a protifašistická jsou jeho díla Básně pro mír, Veřejná růže nebo Vítězství Guerniky, ke které ho podnítilo bombardování španělské vesničky.
2. sv. války se účastní aktivně jako partyzán i jako autor sbírek Otevřená kniha I. a II. .
Futurismus vzniká na začátku 20. století jako součást anarchistického odporu proti dosavadním normám. Obdivuje techniku a civilizaci a chce i umění odpovídající budoucímu průmyslovému věku. Chce "osvobodit slova" zrušením interpunkce a využívá zvukomalbu k vyjádření zvuků strojů, letadel, ... . Iniciátorem futurismu byl Ital Filippo Tomasso Marinetti svým Manifestem futurismu.
Ruským představitelem futurismu je Vladimir Majakovskij. Futurismus sloučil se socialistickými revolučními idejemi - rozdíl od pojetí italského vysvětlil ve stati Futurismus dnes. Za 1. sv. války psal lyrické poemy, jako Oblak v kalhotách.
Pro revoluci a SSSR agituje v dílech Levý pochod a Správná věc. Satirou na hymny je ironický cyklus Hymny, obsahuje hymnu na zdraví, soudy, učence, ... .
Spolupracoval s režisérem Ejzenštejnem, založil s ním moskevské divadlo MCHAT (píše satirické hry Štěnice a Ledová sprcha) a vytvořil pro něj scénář k filmu o vzpouře námořníků během prvního dne VŘSR, Křižník Potěmkin.
Mimo jiné jako výraz odporu proti vládnoucím Mladočechům byl roku 1895 vydán Manifest České moderny. Jako kritici se pod ním podepsali F. X. Šalda a F. V. Krejčí, jako prozaici V. Mrštík a J. K. Šlejhar a z básníků J. S. Machar, A. Sova a O. Březina. Těmto mladým umělcům je ale společný jen nesouhlas s dosavadním uměním, kvůli různým cílům se rozpadá.
Iniciátorem manifestu byl Josef Svatopluk Machar. Pocházel z Kolína, studoval filosofii v Praze. Pracoval jako úředník ve Vídni a po válce jako generální armádní inspektor.
Hned ve své prvotině, trojdílném Confiteoru I-III(Confiteor, Bez názvu, Třetí kniha lyriky) vyjadřuje své pojetí poezie jako osobní zpověď básníka, tím odmítá službu vlasteneckým a nadosobním ideálům. Svou poezii se rovněž snaží psát hovorovým jazykem, jednoduše a bez patosu.
Milostné zklamání mu bylo podnětem k vytvoření pesimistických Čtyř knih sonetů. V nich tradiční pojetí sonetu jako milostné lyriky rozšiřuje o vyjádření svého zklamání nad moderní civilizací a pocitů zbytečnosti života.
Sbírka politických básní Tristium Vindobona (žalozpěvy z Vídně) není vlastenecká, na obrozenecký boj se dívá s věcnou skepsí.
V souboru povídek Zde by měly kvést růže vypráví Machar několik příběhů žen a dívek. Líčí jejich zoufalství vyplývajícího z jejich nerovného postavení ve společnosti, kdy jejich romantické ideály obvykle končí v nerovném manželství.
Podobně veršovaný román Magdaléna odsuzuje nejen prostitutku, ale i okolní pokryteckou společnost. Společenskou satirou jsou i Boží bojovníci.
Stejně jako Hugo nebo Vrchlický i Machar se rozhodl zpracovat dějiny lidstva v cyklu nazvaném Svědomí věků. V něm si všímá vývoje společenské morálky a náboženství od antiky až po současnost. Mezi silnými osobnostmi minulosti hledá autor ztělesnění svého ideálu. Začíná zamyšlením nad možností zneužití náboženství v antické Golgatě. Antický námět najdeme i ve sbírkách V záři helénského slunce a Jed z Judey, kde Machar vyslovil názor, že křesťanství přineslo do optimistického pohanského náboženství jen odříkání. Další sbírky věnuje středověku (Barbaři), renesanci(Pohanské plameny) i Fr. revoluci (Roky za století).
Mezi impresionisty můžeme zařadit jihočeského (z Pacova) básníka Antonína Sovu. Po právnických studiích v Praze se nakonec stal úředníkem pražské Městské knihovny. Jeho samotářský život jen prohlubovalo částečné ochrnutí.
Atmosféru svého rodného kraje zachytil v intimních sbírkách Květy intimních nálad a Z mého kraje. Spíše než o přesnost popisu se tu snaží o vystižení nálady a dojmu z krajiny. Ve druhé sbírce se navíc zamýšlí nad její husitskou minulostí.
Od impresionistických krajinných námětů se Sova obrací k vyjádření zklamání moderního člověka a úsilí o nápravu měšťácké společnosti. Vypovídají o tom sbírky Soucit a vzdor a Zlomená duše, ve které částečně autobiograficky líčí etapy ze života člověka formou sedmi monologů.
Stejná snaha o vytvoření harmonické společnosti, doplněná symbolickými vizemi se objevuje ve sbírkách Vybouřené smutky, Údolí nového království a Dobrodružství odvahy. Objevuje se tu obraz poutníka, vyhnaného okolím na "horu snů" a hledajícího cestu zpět k lidem.
Sbírku Zpěvy domova psal Sova za války, proto se tu objevuje motiv lásky k domovu a národním tradicím, zejména husitství na venkově.
Ve svých posledních sbírkách se znovu vrací k rodnému kraji - Básníkovo jaro, Drsná láska.
Lyrická je i Sovova próza, píše zejména psychologické romány. Ivův román je portrétem samotářského studenta, Pankrác Budecius, kantor je o těžce zkoušeném venkovském muzikantu a učiteli.
Nejvýraznějším českým symbolistou je Otokar Březina. Přestože působil jako venkovský učitel, dosáhl značného filosofického a jazykového vzdělání a publikoval v předních časopisech (Rozhledy, Moderní Revue).
Na své smutné dětství a mládí v chudých poměrech vzpomíná v první sbírce Tajemné dálky. Jeho pesimistická samota je způsobená smrtí obou rodičů.
Ve sbírce Svítání na západě, kde je západ symbolem smrti, Březina tvrdí, že pochopení smyslu života je možné až po vysvobození z jeho strastí - smrti.
Nejabstraktnější jeho sbírkou jsou Větry od pólů, snaží se zde oprostit od hmotného světa a hledá odpověď na otázku, kdo vlastně ovládá svět. Nachází smysl života v soucitu s lidmi, v lásce, ale zároveň v bolesti.
Poslední dvě symbolické sbírky, Stavitelé chrámu a Ruce, vyjadřují úsilí umělců, básníků, kteří staví "dokonalejší chrám světa". Kromě toho se tu objevuje představa spojení každého člověka neviditelnými pouty s vesmírem a jeho řádem.
Březinovu tvorbu uzavírají knihy náboženských a filosofických esejů Hudba pramenů a nedokončené Skryté dějiny.
S označením "buřiči" se poprvé setkáváme u Viktora Dyka, spisovatele, novináře, ale i politika. Své ideje protispolečenské vzpoury uplatňuje ve všech literárních žánrech.
Začíná básnickými sbírkami A porta inferi, Síla života a Marnosti s vlivy symbolismu a dekadence.
Svůj postoj definuje v knize Buřiči, na postavách tří zločinců a ve sbírce Milá sedmi loupežníků, o dívce, která se ze msty za zabití přítele zbaví svých druhů.
Satirou na politiku i národní charakter jsou sbírky Satiry a sarkasmy a Pohádky naší vesnice (báseň Smutná píseň vesnického šprýmaře). Oslavou lidské objevitelské touhy je epická skladba Giuseppe Moro. Za války se Dyka zmocňuje obava o budoucnost národa - ve sbírkách Anebo a Okno. Jeho posledním dílem je Devátá vlna, sbírka intimní a meditativní poezie.
Bouřlivý politický vývoj roku 1897 se Dyk pokusil zachytit v nedokončeném cyklu Akta působnosti Čertova kopyta. Z jeho povídek je známý Krysař, variace na středověký námět. Předlohu, pověst o krysaři v Hameln, tu doplnil ještě o milostný motiv.
Dykova dramata mají rysy romantismu a symbolismu, stejně jako ve svých prozaických a básnických dílech zde řeší konflikt snu a skutečnosti. Děj Revoluční trilogie se odehrává za Velké francouzské revoluce, Cervantesův námět zpracovává ve hře Zmoudření Dona Quijota, kde bere hrdinovo závěrečné prohlédnutí za ztrátu smyslu života.
Spoluzakladatelem Moderní revue byl Jiří Karásek, kritik, básník a sběratel uměleckých děl. Svými sbírkami Zazděná okna, Sodoma a Kniha aristokratická opěvuje samotu a lásku. Společnost zde ale provokuje svou orientací na morbidní a perverzní jevy (byl údajně homosexuál).
Mezi buřiče patří také Karel Hlaváček. Můžeme ho také zařadit do symbolismu a dekadence. Dekadentní jsou jeho sbírky Pozdě k ránu a Mstivá Kantiléna. Své výtvarné nadání uplatnil při ilustrování svých vlastních děl. Posmrtně byly vydány Žalmy, básně s myšlenkou blízké smrti a náboženskými tématy.
Dalším autorem symbolismu a dekadence je básník Karel Toman, redaktor Národních listů, knihovník a cestovatel. Do těchto směrů se zařadil už prvotinou Pohádky krve.
Milostnou lyriku obsahují sbírky Torzo života a Melancholická pouť. Ve sbírkách Sluneční hodiny a Verše rodinné a jiné je patrný básníkův vývoj od individualismu k širší realitě, obdivu k přírodě a solidaritě s chudými. K vytvoření cyklu 12 básní Měsíce ho inspirovaly lidové tradice. V závěrečných sbírkách Hlas ticha a Stoletý kalendář se opět ztotožňuje s tuláky a chudými, které chápe jako symbol svobody.
Provokativní je i protispolečenský postoj Františka Gellnera. Ironický výsměch a kritika maloměšťáctví je patrná už z názvů sbírek Po nás ať přijde potopa ! a Radosti života. V posmrtně (padl ve válce) vydané sbírce Nové verše je vidět určité zklidnění, ironie přechází ve smutek.
Gellner se pokusil i o prózu, román Potulný národ umístil do bohémského prostředí Paříže.
Stanislav Kostka Neumann začínal jako anarchista, byl jako jeden z členů Omladiny, hnutí za nezávislost na R-U, zatčen a uvězněn. Přispíval do časopisů Moderní revue, Nového kultu a vydává vlastní Anarchistickou revue. Vstoupil také do spolku Devětsil.
Anarchistické jsou i jeho první sbírky - Jsem apoštol nového žití, Satanova sláva mezi námi, Apostrofy hrdé avášnivé nebo Sen o zástupu zoufajících, kde se utiskovaný lid marně snaží najít Boha, a tak se nakonec obrací k Satanovi. Během svého pobytu na venkově, u Brna, vydává působivou sbírku přírodní a milostné lyriky Kniha lesů, vod astrání, kde vyjadřuje své okouzlení být součástí přírodního dění. Oproti tomu Nové zpěvy jsou oslavou technického pokroku, velkoměsta a tvůrčí práce.
Po 1. sv. válce, kterou prožil částečně na frontě (protiválečná próza Válčení civilistovo), se angažuje v komunistické straně. Orientuje se na proletářskou poezii svou sbírkou Rudé zpěvy, kde nekriticky vkládá do SSSR naděje na uskutečnění světové revoluce. V polemice Anti-Gide odmítavě reagoval na Gidovu kritickou reportáž ze Sovětského svazu.
Od proletářské poezie postupně přechází k odporu proti německé okupaci sbírkami Srdce a mračna, Sonáta horizontálního života, Bezedný rok a Zamořená léta.
Těžko zařaditelný autor Petr Bezruč má nejen časově, ale i svou společenskou kritikou, blízko k buřičům. Pocházel z Opavy z rodiny profesora a národního buditele, po gymnáziu a nedokončených studiích na právech pracuje jako poštovní úředník.
Počátečním podnětem k psaní poezie byla jeho milostné a zdravotní krize. Zpočátku své básně anonymně posílá do časopisu Čas a jejich menší soubor vyšel pod názvem Slezské číslo. Podstatně rozšířené byly pak vydány ve sbírce Slezské písně. Balady v ní obsažené můžeme rozdělit na intimní, sociální a národnostní.
Ve spíše symbolických intimních baladách se inspiruje vlastním osudem a osamělostí (Červený květ) a touhou po rodinném štěstí (Jen jedenkrát).
V sociálních baladách se Bezruč cítí být věštcem, bardem slezského lidu a jeho vůdcem proti utlačovatelům. Právě proto, že své básně vydával anonymně, mohl si dovolit nepřátele konkrétně jmenovat a děj balad umístit do skutečných míst. Sociální problémy dokáže vyjádřit rychlým a dramatickým dějem balady - konkrétním tragickým osudem (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar, Markýz Géro, Bernard Žár). Silného dojmu dosahuje kontrasty, opakováním, dramatickými dialogy a použitím nářečních výrazů. Balady Maryčka Magdonova a Markýz Géro též zhudebnil Leoš Janáček.
Netradiční je i Bezručův pohled na vlastenectví v národnostních baladách (Den Palackého), nesouhlasí s oficiální českou politikou, která podle něj na lid zapomíná.
Jedna z mála Bezručových samostatných básní je Stužkonoska modrá. Celoživotní hledání vzácné můry symbolizuje básníkův smutný život.
| Dekandence | - francouzsky la décadence - úpadek, označení pro netradiční básníky (Baudelaire) | ||||
| - cítí odpor k soudobé společnosti, nudnému a banálnímu světu | |||||
| - uniká před ní do umělého světa snů, fantazie a mysticismu | |||||
| Jazykověda | - (lingvistika), nauka o jazyce a jeho užívání | ||||
| - gramatika | - o kombinacích jazykových jednotek | ||||
| - morfematika | - předpony, kořeny, koncovky | ||||
| - morfologie | - (tvarosloví), vnitřní stavba slovních tvarů | ||||
| - skladba | - stavba vět a souvětí | ||||
| - fonetika | - o artikulaci, tvoření hlásek | ||||
| - fonologie | - o zvukové stránce znaků | ||||
| - lexikologie | - o slovní zásobě, synonymech, ... | ||||
| - stylistika | - o způsobu využití jazykových prostředků ve slohových projevech | ||||