Autory, kteří 1. sv. válku nejen zachytili ve svých dílech, ale i sami prožili, řadíme do tzv. ztracené generace. Jejich tvorba vyjadřuje autobiograficky pocity vojáků, kteří byli takřka ze školy odveleni na frontu. Pokud se vrátili, často zmrzačeni, domů, jen těžko hledají uplatnění a nový smysl svého života.
K této generaci patří německý protimilitaristický spisovatel Erich Maria Remarque. I on byl jako 19- letý odvelen do války, na západní frontu.
Právě zážitky odtud ho inspirovaly k napsání jeho prvního románu, ironicky nazvaného Na západní frontě klid. Vypráví příběh sedmi studentů, kteří, zfanatizováni svým nacionalistickým učitelem, nastupují po krátkém výcviku do frontových zákopů. Zde ale rychle ztrácejí všechny iluze, hned díky despotickému poddůstojníkovi Himmelstossovi. Nebojují za vlast, jak jim to namlouvala propaganda, ale za záchranu vlastního života. Největším uměním je sehnat trochu jídla navíc a umět se vyhnout největšímu nebezpečí. Jen jeden z nich to všechno přežije, ostatní padnou v poziční válce, ve které se "nic neděje". Děj je líčen z pohledu hlavní postavy a válečné útrapy popisuje až naturalisticky, jen jako fakta, bez výslovných charakteristik.
Hned po vydání této knihy roku 1928 se Remarque stal světoznámým spisovatelem, a román byl brzy zfilmován. Stal se ale také terčem prudké kritiky, zejména ze strany sílící fašistické pravice.
Později vydává také volné pokračování, Cestu zpět, kde líčí osudy vojáků vracejících se z války. Nakonec je donucen k odchodu z Německa a svá další díla píše už v emigraci ve Švýcarsku a v USA.
Ve Třech kamarádech Remarque vypráví příběh tří přátel, příslušníků ztracené generace, v Německu po 1. sv. válce, v době hospodářské krize a nezaměstnanosti. Poznamenáni válečnými zážitky, nedokáží se přizpůsobit normálnímu životu a svůj výdělek utrácejí v baru.
Vítězný oblouk zpodobňuje život německých emigrantů v Paříži. Do jednoho z nacistických koncentračních táborů umístil Remarque děj dalšího románu, Jiskra života. Osudy německého vojáka ve 2. sv. válce, který se z ruské fronty dostává zpět domů, zemi ale nachází zničenou bombardováním, popisuje v románě Čas žít, čas umírat.
V Černém obelisku se autor inspiroval vlastními zkušenostmi, a popsal život spolumajitele obchodu s náhrobky v době krize po 1. svět. válce. Inflace zde prohlubuje rozdíly mezi lidmi, zatímco úspory prostých lidí mizí, obchodníci a spekulanti bohatnou.
Mezi příslušníky ztracené generace můžeme zařadit i amerického prozaika a novináře Ernesta Hemingwaye. Stejně jako Remarque se i Hemingway inspiruje zážitky z války, kde byl jako dobrovolník těžce raněn. Přidává k tomu zkušenosti z jeho zálib v lovectví a rybolovu.
Osobní zkušenosti z italské fronty vložil do románů Fiesta a Sbohem armádo. V obou válečné útrapy hrdinů prokládá jejich hledáním jistoty v milostném vztahu.
Události španělské občanské války mu posloužily jako námět k jeho nejslavnějšímu románu, Komu zvoní hrana. Hlavním hrdinou je Američan Robert Jordan, který se přes své pochybnosti účastní partyzánské snahy o vyhození mostu do povětří. Záměr se podaří, ale Jordan se ocitá tváří v tvář smrti.
Narozdíl od předchozích děl zde Hemingway válku zcela neodsuzuje, vyzdvihuje naopak hrdinovu odhodlanost bojovat za svobodu.
Své lovecké zážitky zachytil kromě cestopisu Zelené pahorky africké zejména v novele Stařec a moře. Vypráví příběh starého rybáře Santiaga, kterému se dlouhou dobu v lovu nedaří, a tak vydává na dlouhou výpravu na moře. Podaří se mu s velkým úsilím ulovit obrovskou rybu marlin, než ji však dotáhne za svým člunem do přístavu, o úlovek ho připraví žraloci a do přístavu se vrátí jen s kostrou. Přesto to není jeho porážka, Hemingway oceňuje jeho statečnou snahu dosáhnout svého cíle. Oslavuje tím věčný zápas člověka se světem a s přírodou, který je třeba nevzdávat, i když je předem prohraný.
Za své dílo byl Hemingway roku 1954 oceněn Nobelovou cenou.
Proti fašismu bojoval ve svých dílech i německý spisovatel židovského původu Lion Feuchtwanger. Ještě v Německu napsal román Žid Süs o pronásledovaném židovském bankéři. Hned po nástupu Hitlera k moci ale emigroval do USA. Zde vytvořil první ze svých trilogií, Čekárna. V jejích třech románech, Úspěch, Sourozenci Oppermannovi a Vyhnanství líčí vzestup a vítězství fašismu v Německu a zaměřuje se především na pronásledování Židů, kde se inspiruje vlastními osudy.
Druhou trilogii Josefus Flavius věnuje historickému námětu, starověkému židovskému historikovi. Období španělského středověku je věnována Židovka z Toleda.V dalších historických románech se zaměřuje na 18. století na, Fr. revoluci (Lišky na vinici), J. J. Rousseaua (Bláznova moudrost) nebo na slavného španělského malíře (Goya).
Za své protiválečné a protifašistické dílo byl pronásledován i další německý autor, Arnold Zweig. Své romány chtěl shrnout do osmidílného (nakonec jen 6 románů) cyklu Velká válka bílých mužů.
První z nich, Spor o seržanta Gríšu, je tragickým příběhem ruského zajatce za 1. sv. války. Dalšími romány cyklu jsou díla Mladá žena z roku 1914, Výchova před Verdunem, Příměří, Nastolení krále a Čas je zralý(na 2. sv. válku).
Společným námětem je vtažení indiferentního člověka do válečného dění, což dokládá na autobiografické postavě spisovatele Bertina.
Do protiválečného hnutí se zapojuje i Heinrich Mann svou trilogií Císařství(Poddaný, Chudí, Hlava). Začal ji psát ještě za války a kritizuje v ní německý militarismus a později i vznik fašismu.
Kontrast mezi válkou a láskou dvou mladých lidí zachytil francouzský prozaik Romain Rolland. V jedné z jeho novel Petr a Lucie má jejich milostný příběh právě díky válce tragický konec.
Podobně jako Rolland zapůsobil Henri Barbusse svým ostře kritickým románem Oheň, s podtitulem Deník bojového družstva. V něm s dokumentární přesností , bez hlavního hrdiny, vylíčil osudy obyčejných vojáků.
Zcela z jiného úhlu válku popsal a kritizoval Jaroslav Hašek.
Narodil se v Praze jako syn středoškolského profesora, po neúspěšných studiích na gymnáziu vystudoval obchodní akademii. Vydává se bojovat na Balkán, pak se toulá po Evropě jako bohém a anarchista. Po návratu domů se stává šéfredaktorem Světa zvířat. Jako mystifikaci zakládá při rakouskouherských volbách s přáteli Stranu mírného pokroku v mezích zákona a pak po hospodách parodují předvolební projevy. Sepisuje i "dějiny" strany, které později vychází pod názvem Dějiny Strany ... . Když narukuje do světové války, brzy dezertuje a hlásí se do čs. legií v Rusku, kde přispívá do legionářských časopisů.
Popularitu si získal až svou postavou dobrého vojáka Švejka. První knihu s ním vydává ještě před válkou pod názvem Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Během svého působení v legiích v Rusku píše Dobrého vojáka Švejka vzajetí. Konečnou podobu ale postava Švejka dostává až v knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
V něm Hašek nechává Švejka procházet bez úhony válečnou vřavou. Švejk se dokáže bránit vojenským příkazům jejich doslovným plněním, tím paroduje nejen absurditu války, ale režim Rakouska-Uherska. Výtkám nadřízených se postaví se svým dobrosrdečným úsměvem a nepostižitelnou výmluvou, plnou horlivosti a loayality. Nikomu není jasné, jestli je Švejk opravdu takový prosťáček nebo spíš chytrák, který předstírá hloupost, aby zesměšnil okolí a přežil v nepřátelském prostředí. Pro druhou možnost mluví jeho zdánlivě jednoduchá přirovnání a anekdoty. Většinou je v nich ukryt pohled lidové životní moudrosti na absurditu války.
Haškovo dílo zůstalo nedokončeno, čtvrtý díl dopracoval jeho přítel Karel Vaněk, ne už však původním stylem.
Kromě Švejkových příhod se Hašek zabýval satirou i ve svých povídkách, uveřejňovaných v novinách a časopisech. Jako námět mu slouží rakouská byrokracie, politika, ale i soudobá společnost nebo církev. Některé z nich vydal v souborech Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i domova, Můj obchod se psy a jiné humoresky a Trampoty pana Tenkráta.
Stejně jako Hašek i Jaromír John prožil část 1. sv. války na Balkáně. Své protiválečné povídky sdružil do sbírky Večery na slamníku a Rajský ostrov. Rajský ostrov píše už před okupací a pozvbuzuje tu čtenáře návratem do staré Prahy, do doby budování Národního divadla. Hrdiny Johnových povídek spojuje stesk po domově, a proti válce se brání svým přátelstvím a soudržností.
Na aktuální politickou situaci zareagovali ve 30. letech V+W svými protiválečnými a protifašistickými hrami. Nejznámější je Caesar, Osel a stín a Svět za mřížemi.
Stejně jako V+W i Čapek reaguje svou dramatickou tvorbou na politickou situaci v Evropě. Výrazně protimilitaristická je hra Bílá nemoc. Ukazuje v ní státeček, na jedné straně fanatizovaný Maršálem, ženoucím všechny do expanzívní "vítězné války", na druhé straně zákeřnou Bílou nemocí - malomocenstvím. Doktor Galén vynalezne lék proti ní, hodlá jím Maršála uzdravit, jen když válku ukončí. Když Maršál nakonec souhlasí, dr. Galén je na cestě k němu ušlapán zfanatizovaným davem.
O poznání komornější je další protiválečná hra, Matka. Od té postupně odchází do války manžel a všichni synové. O jejich tragickém osudu se dovídá z rozhlasu a z fiktivního rozhovoru s jejich dušemi. Posledního, nejmladšího Toniho, chce ušetřit, po vyslechnutí zpráv o válečných hrůzách, o bombardování škol a zabíjení dětí, mu však sama podává pušku do ruky se slovy " Jdi ! ".
Protiválečně zaměřené jsou i Čapkovy romány, zejména Válka s Mloky. Varuje v něm před nacistickou hrozbou, kdy Němce představují Mloci, které lidé nejprve využívají k práci a všemožně je podporují. Mloci se nakonec přemnoží, a začnou lidem bourat pevniny s omluvou : " Je nás příliš mnoho, potřebujeme místo, kde žít ". Román je psán reportážní formou, doplněnou výstřižky z novin. Ve své závěrečné úvaze se autor zamýšlí na osudem lidstva a nechává románu otevřený konec.
Méně kritický přístup k válce, spíše snahu o objektivní dokumentaci, najdeme u představitelů legionářské literatury.
Konzervativní přístup má generál Rudolf Medek, který zkušenosti získal s legiemi na Sibiři. Své spolubojovníky oslavil v ódě Zborov, konflikt legií a VŘSR v pentalogii Anabáze. Ideálem je mu padnout za vlast, oceňoval i diktaturu.
Méně oslavně líčí tažení legií Josef Kopta v trilogii Třetí rota, naopak se zaměřuje na objektivitu a detaily. Zcela civilní je námět románu Hlídač č. 47, o tragédii muže předstírajícího hluchotu kvůli ženě a sociální podpoře.
Spíše kladný postoj vůči ruské revoluci zastával Jaroslav Kratochvíl. Tou se zabývá ve studii Cesta revoluce a ve dvoudílném románě Prameny, kde ji nechá prožívat českého intelektuála.
Jako jeden z mála zachytil Jan Drda období okupace a Pražského povstání ve sbírce Němá barikáda. V jedenácti povídkách (Včelař, Hlídač Dynamitu, ...) oslavuje hrdinské činy neznámých prostých lidí. Slavná je povídka Vyšší princip o odvážném přiznání latináře Málka, která byla zfilmována Jiřím Krejčíkem. Filmovou podobu Němé barikády také vytvořil Otokar Vávra.
Protiválečné téma najdeme i ve známých dílech Oty Pavla. Jeho vzpomínkové sbírky povídek Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby kromě idylických příběhů z dětství vyprávějí i o jeho otci a bratrech, kteří byli odvezeni do koncentračních táborů nebo o poměrech za okupace (povídka Kapři pro Wehrmacht).
| Jazykové normy | - závazné zvyklosti v jazykovém dorozumívání (pravopisná, výslovnostní, tvaroslovná) | |||
| Kodifikace | - zachycení, zpracování jazykové normy do formy příruček | |||
| - Pravidla českého pravopisu, Česká mluvnice, Slovník spisovného jazyka českého | ||||
| Jazyková kultura | - úroveň jazykového vyjadřování, míra dodržování jazykových norem | |||