Ženy jako literární autorky se u nás objevují až v době národního obrození. Souvisí to s osvícenskými reformami, které zajistily vzdělání pro každého, tedy i pro ženy, které k němu dosud přístup neměly. Spisovatelky si většinou vybírají za hlavní postavy svých děl také ženské hrdinky. Právě proto dokáží jejich prostřednictvím citlivě sledovat vztahy mezi mužem a ženou a vývoj postavení žen ve společnosti.
Sběratelskou činností, kterou chtěla mimo jiné vyzdvihnout lidovou slovesnost a tím podpořit vlastenecké cítění, je známá Božena Němcová.
Božena Němcová se sice narodila ve Vídni, dětství a mládí ale prožila v ratibořickém údolí u České Skalice, kde byli její rodiče zaměstnáni v místním zámku. Kromě idylické přírody zde na ní zapůsobila její babička, Magdaléna Novotná. Vdala se za úředníka Josefa Němce, se kterým se odstěhovala do Prahy.
První literární pokus Němcové byla její sběratelská činnost. Pohádky, vydané pod názvem Národní báchorky a pověsti, stejně jako u Erbena nebyly přesným zachycením ústní podoby. Němcová jim dává vlastní uměleckou formu, vyjadřující její ideální představy o venkovském životě. Na základě lidových motivů uplatňuje zásadu spravedlnosti rovnosti mezi lidmi, právě v pohádkách může nechat zvítězit chudého nad bohatstvím a zlem. Slovenské pohádky a pověsti naopak zpracovává více dokumentárně a snaží se je zachytit v původní formě. Během svého tříletého pobytu v Chodsku zachycuje své dojmy z venkovského života v Obrazech z okolí domažlického.
Venkovské náměty se objevují i v povídkách Němcové. Soustřeďuje se v nich zejména na ženské hrdinky, které se vyznačují svou samostatností a odvahou. Tak je tomu v povídkách Rozárka, Karla, Baruška nebo Divá Bára. V dalších povídkách se zajímá o sociální poměry, hlavně o konflikt mezi lidem a šlechtou. Povídky jako V zámku a v podzámčí nebo Pohorská vesnice jsou částečně utopické, šlechta se tu totiž nakonec napraví a začne svým poddaným pomáhat. I v ostatních povídkách směřuje k zobrazení ideálu - tentokrát ideálního lidského charakteru : Dobrý člověk, Chyže pod horami nebo Pan Učitel.
Vyvrcholením prózy Němcové je román Babička. Vrací se v něm do svého dětství, na Staré Bělidlo. Sama říká, že se tím snažila uniknout z tíživé současnosti. Proto své vzpomínky často idealizuje, například její vztah k babičce nebyl ve skutečnosti tak harmonický. Přesto je zde babička hlavní kladnou postavou, během jednoho roku s ní prožíváme všechny situace typické pro český venkov. Babička svými moudrými radami nejen vychovává děti na Starém Bělidle, ale zasahuje i do života ostatních obyvatel Ratibořic, jejichž příběhy je děj prokládán (Viktorka, kněžna, ...). Idealizována zde není jen postava Babičky, ale i celkové poměry na vesnici. I ratibořická kněžna si totiž nechá od ní poradit. Tímto utopickým pohledem autorka usilovala o nalezení harmonických vztahů mezi lidmi, které nenacházela ve vlastním životě, se svým manželem se totiž rozešla.
Karolína Světlá klade ve svých dílech větší důraz na mravní zásady. Svůj pseudonym zvolila podle rodné vsi manžela Petra Mužáka, svého domácího učitele. Do Podještědí situuje i děj svých vesnických povídek. V nich obvykle vystupují emancipované ženské hrdinky, například v povídkách Kantůrčice, Frantina nebo Kříž u Potoka. Ve Vesnickém románu se projevují autorčiny konzervativní mravní zásady, když nechá hlavního hrdinu Antoše Jírovce snášet žárlivou a sobeckou ženu, místo aby od ní odešel. Úvahy o víře a mravních zásadách se objevují také v povídce Nemodlenec.
Povídky z Podještědí se stávají inspirací Elišce Krásnohorské, která podle nich vytvořila Hubičku, libreto pro Bedřicha Smetanu.
Děj svých povídek ale umisťuje i do města, přesněji do Prahy. V povídce Černý Petříček líčí staropražské prostředí svého mládí, v románě Zvonečková královna se sice snaží o zachycení doby, hlavním motivem však zde je život v přepychu.
Na tvorbu Světlé navázala Eliška Krásnohorská. Zabývala se tvorbou libret ke Smetanovým operám. Na motivy Světlé píše Hubičku, dále pak Tajemství a Čertovu stěnu. Kromě toho se věnuje přírodní lyrice, dívčím románům a překladům evropských romantiků - Puškina, Mickiewitze a Byrona.
Realistické motivy nacházíme ve venkovských románech Terézy Novákové a v dramatech Gabriely Preisové.
Východočeský venkov je dějištěm literárních děl Terézy Novákové. V jejích románech ale vystupují jako ideální hrdinové především muži. Znalosti o kraji kolem Litomyšle získala především za svého tamějšího dvacetiletého pobytu. Začíná národopisnými studiemi, píše monografii Karolíny Světlé, život Havlíčkovy dcery Zdenky líčí v Maloměstském románě.
Dobře známý kraj zobrazila Nováková v cestopisech nazvaných Z nejvýchodnějších Čech.
Pro svých pět románů si také vybírá východočeské prostředí. Snaží se v nich nedávnou minulost zachytit co nejvěrněji, s použitím dobových pramenů. Řeší v nich vztah člověka, většinou jediného ústředního hrdiny, ke společnosti a k víře.
První z románů, Jan Jílek, vypráví o osudech českého evangelíka, který je donucen kvůli náboženské nesvobodě opustit vlast. Jiří Šmatlán je příběhem katolického chlapce, který hledá smysl života, ale nenajde ho ani u evangelické církve a tak usiluje o světskou spravedlnost pro chudé. Hrdinou románu Na Librově gruntě, odehrávajícího se revolučního roku 1848, je chudý sedlák Jobek Libra, který těžce snáší robotu a daně. Čtvrtý román nese název Děti čistého živého (..ducha) a vypráví o náboženské sektě, symbolizující touhu prostých lidí po lepším životě, a jejím zániku. Poslední velký román Novákové je Drašar, napsaný podle skutečné osoby, obrozeneckého kněze, který porušil celibát, je z církve vyhnán. Ztrácí víru i společenské poslání a umírá v chudobě.
Další realistickou autorkou byla Gabriela Preisová. Děj svých realistických her umisťuje do Slovácka, kde po část života žila, a zpracovává v nich na svou dobu kontroverzní témata. Příběh venkovské švadleny Gazdina roba, která odchází od muže za milencem, ale končí sebevraždou, vyvolal při uvedení značný rozruch. Drama Její pastorkyňa vypráví životní tragédii svobodné matky Jenůfy, které "pomůže" mlynářka Kostelnička tím, že její novorozené dítě utopí. Její zločin však nezůstane dlouho utajen.
Částečně autobiografické je dílo Boženy Benešové. Zpočátku ve svých povídkách zobrazuje mladé dívky a vývoj jejich vztahu ke společnosti (Myšky, Kruté mládí, Tiché dívky ). Po 1. sv. válce se zabývá vlivem války na lidský život (Úder, Podzemní plameny, Tragická duha). Jejím vrcholným dílem je poslední povídka Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, která je kromě studie psychiky mladých lidí i určitým poučením pro ně.
Rozsáhlou politickou aktivitou od anarchistického hnutí až po angažovanost v komunistické straně prošla Marie Majerová. Narodila se v Úvalech, významný je její pobyt na Kladně. Také cestuje po celém světě (studovala i pařížskou Sorbonnu), a své dojmy zachytila v několika cestopisech - Den po revoluci (po VŘSR), Dojmy z Ameriky, Africké vteřiny a Zpívající Čína.
Počátky své literární činnosti věnuje údělu žen ve společnosti, ať už příběhy mladých dívek (román Panenství nebo povídky Plané milování a Mučenky), nebo těžký život dělnických žen (Povídky z pekla).
Ještě anarchistický je román z pařížského prostředí Náměstí republiky, dál už se její romány blíží k proletářské literatuře. Román Nejkrásnější svět zachraňuje před tímto typickým schématem doplnění milostným příběhem Lenky. Budovatelský je i román Přehrada, který je psán formou filmového scénáře, což autorce dovolilo dosáhnout větší dynamičnosti. Kritický pohled na stavbu přehrady ničící okolní přírodu vyvažuje revolučními ideály.
Kronikářským stylem je napsán rozsáhlý román Siréna, který sleduje osudy několika generací rodiny Hudců, z kladenského hornického prostředí. Každou generaci charakterizuje typickou postavou - ať už proletářskou, a tedy kladnou, nebo nepřátelskou. Hrdiny jako byl Hudec - vynálezce, Hudec - frajer, Hudcovka, Pepan - policajt nebo Cukrový Jožka však i Šalda odsoudil jako schematické, přes autorčino věrné zachycení prostředí.
Na Sirénu navazují Havířské balady, s postavou Rudolfa Hudce. Významná je i tvorba pro děti, zejména Robinsonka, kde oceňuje schopnost mladé dívky vést samostatně domácnost.
Přestože Marie Pujmanová pocházela z bohaté rodiny profesora Hennera, postupně svůj názor mění, až se dostává mezi socialisticky orientované autory.
Zpočátku je stejně jako Majerová ovlivněna válkou, válečné útrapy lidí a jejich vliv na rodinný život i lásku jsou námětem povídkových sbírek Pod křídly a Povídky z městského sadu.
Román Pacientka doktora Hegla se zabývá životní krizí mladé svobodné matky.
V rozsáhlé trilogii spojené osudy dvou rodin, proletářské (Urbanovi) a intelektuálské (Gamzovi) s postavou doktora Gamzy, sleduje jejich vývoj od dvacátých let až do konce 2. svět války. První román trilogie, Lidé na křižovatce, se odehrává v Praze a ve Zlíně, mezi dělníky Baťovy továrny. Druhý díl, Hra s ohněm, už zpracovává události začátku války - rozmach fašismu a obsazení ČSR. V posledním románě, Život proti smrti, je už válka v plném proudu a Dr. Gamza se dostává do koncentračního tábora. V souladu se zásadami socialistického realismu se v tomto díle autorka snaží předvést protichůdné zájmy společenských vrstev na příkladech typizovaných postav.
Během okupace, mezi částmi trilogie, Majerová vydává povídku Předtucha, alegorii života za okupace, komorní prázdninový příběh mladé Jarmily.
Jako autorka historických románů proslula Jarmila Loukotková. Svá díla věnovala významným osobnostem světových dějin, jako byl Spartakus (Pro koho krev), nebo François Villon (Navzdory básník zpívá). Villonův dobrodružný život zde doplňuje i ukázkami z jeho tvorby.
Další současnou autorkou je Eva Kantůrková, vydávající v samizdatu a v zahraničí. Její společensko - kritický román Smuteční slavnost , konfrontuje záhadnou smrt stranického tajemníka Januše s násilnou kolektivizací, představovanou bývalým sedlákem Chladilem, který má pohřeb ve stejnou dobu. Kromě toho píše i reportážní knihy, zejména o osudech svých spoluvězeňkyň a disidentek - Sešli jsme se v této knize a Přítelkyně z domu smutku. Jedním z jejích posledních děl je monografie Jan Hus, snažící se vystihnout rysy českého charakteru.
- výrazy a způsob vyjadřování používaný v poezii jako umělecký prvek
| - metafora | - přenášení významu na základě nepodstatné, ale nápadné podobnosti (moře lidí) | |||
| - metonymie | - přenášení významu na základě věcné souvislosti (čtu Haška; chopil se žezla) | |||
| - synekdocha - metonymie se záměnou části za celek (dům se seběhl; nepřišla ani noha) | ||||
| - přirovnání | - na základě podobnosti; parabola - podobenství, alegorický příběh o určité myšlence | |||
| - apostrofa | - oslovení nepřítomné osoby nebo neživého předmětu, pak i personifikace; apel - výzva | |||
| - personifikace | - zosobnění neživých předmětů | |||
| - alegorie | - jinotaj - nepřímé, obrazné vyjádření děje, vlastnosti nebo abstraktních pojmů, např. v bajce | |||
| - opakování | - anafora - na začátku veršů | |||
| - refrén - verše na konci strofy | ||||
| - paronomázie - opakování kmenů slov ("může ti červen červení učarovat") | ||||
| - bás. přívlastek | - použití přívlastku na opačné straně jména než obvykle | |||
| - citoslovce, pomlka, kontrast, archaismy | ||||