Romantismus vzniká začátkem 19. století jako reakce na změny ve společnosti - feudální systém je buď svržen revolucí, jako ve Francii, nebo se mění v osvícenský absolutismus, jako u nás. Do života lidí proniká kapitalismus, a s ním i nejistota. Mnoho z nich se musí přizpůsobit zcela novým podmínkám. Tam, kde se neuplatnily ideály francouzské revoluce (a to také ve Francii), roste nespokojenost obyvatel.
Není divu, že se umělci ve svých námětech vracejí do minulosti, únik z reality hledají ve starobylých a přírodních námětech. Také romantický hrdina je charakteristický konfliktem. Cítí se výjimečný, nemůže však své záměry uskutečnit kvůli rozporu s okolím. Proto je to většinou vyhraněný individualista. Dává přednost svým pocitům před rozumem, to je znak celého romantismu, který se tak staví proti osvícenství, přestože z něj vychází. Život romantického hrdiny je ovlivněn láskou, ať už k ženě nebo vysněnému ideálu, vždy je to ale láska nešťastná. Protože se většinou autor se svým hrdinou ztotožňuje, najdeme i v životopisech romantických autorů mnoho tragických lásek.
Romantismus již jako renesance nenapodobuje klasické antické vzory, krásu hledá zcela jinde. Ideálem přestává být pravidelnost a řád, nahrazuje ho originalita a přirozenost. Rozdíl je patrný i v úpravě zahrad - anglický park proti francouzskému. Tomu odpovídá i prostředí romantických děl - jezera, hřbitovy, zříceniny, případně exotické kraje.
Předním básníkem anglického romantismu je George Gordon Byron. Pocházel sice ze staré aristokratické rodiny, odchází ale od ní a svoji ženy a většinu života tráví v Itálii.
Stejný osud jako on má i hrdina rozsáhlého veršovaného eposu Childe Haroldova pouť, také se rozchází se svým okolím a vydává se na cestu Evropou. Uchvacují ho přírodní scenérie, slavná historie jednotlivých zemí a její kontrast se současným stavem. Epos je rozdělen do čtyř zpěvů - o svobodě Španělska, Řecka, Anglie a Itálie.
Stejné motivy nacházíme v poemách Džaur, Korzár a Lara, odehrávajících se většinou v orientálním prostředí. Poema, veršovaná lyrickoepická povídka, je po svém tvůrci zvaná také byronská.
Odpor hrdinů k tradicím se stupňuje ve filosofických dramatech Manfred a Kain, kde přerůstá až v titanismus (tj. odpor proti Bohu). V nedokončeném eposu Don Juan využívá osudů hlavního hrdiny k satiře na soudobou společnost.
Titanistický názor vyjadřuje i Percy Bysshe Shelley v básnickém dramatu Odpoutaný Prométheus. Přestože námět čerpá z antiky, ústřední je zde opět konflikt - mezi bohem Jupiterem a Prométheem jako lidskou touhou po dobru.
Jako tvůrce romantických balad ze skotské historie začínal Walter Scott. Brzy ale přechází k próze a zakládá nový žánr - historický román. Prvním román Waverley věnuje skotskému povstání, děj Ivanhoe situuje do doby Richarda Lvího srdce. Scott dokázal minulost oživit přesvědčivým líčením dobových zvyků a vedlejších postav, hlavní hrdina však zůstává romanticky idealizován.
Ve Francii romantismus prosazuje prozaik, básník a dramatik Victor Hugo. Přestože byl synem Napoleonova generála, byl vychován k nenávisti proti němu a republice. Tento názor později mění, ve svých historických dílech si ale zachovává objektivní nadhled. Hned ve svém prvním díle, dramatu Cromwell se zabývá historií a v úvodu k němu vyjadřuje základní body romantismu.
V básnických sbírkách Východní zpěvy a Zpěvy soumraku oslavuje boj Řeků za svobodu a francouzskou revoluci. Místo vznešených hrdinů zde však líčí osudy prostých a chudých lidí.
Když odchází z politických důvodů do dobrovolného vyhnanství, rozhodně se neizoluje od ostatního světa. Píše zde rozsáhlý trojdílný cyklus básní Legenda věků, kde popisuje vývoj lidstva. Jeho budoucnost vidí optimisticky, hlavně ve vědě a pokroku.
Z Hugovy prozaické tvorby jsou nejznámější romány Chrám Matky boží v Paříži a Bídníci (někdy těž Ubožáci). První z nich popisuje život lidí kolem pařížské katedrály od králů až po žebráky. Ve výběru postav používá autor hojně protikladů. Všemi nenáviděný zvoník Quasimodo je ochoten se pro druhé obětovat, oproti tomu kněz Frollo, ačkoliv se tváří zbožně, je ve skutečnosti ničema.
Také Bídníky umisťuje mezi nejnižší vrstvu společnosti. Ústřední hrdina, nespravedlivě odsouzený trestanec Jean Valjean, se mění díky biskupovi Mirielovi v ušlechtilého člověka. Stává se ochráncem osiřelé Cosetty a poté co zbohatne, pomáhá svým jměním chudým a bojuje proti svému úhlavnímu nepříteli, vězeňskému dozorci a později policejnímu komisaři Javertovi. Smyslem tohoto díla je boj proti předsudkům a nespravedlivým společenským zákonům.
V exilu vznikli i Dělníci moře, román o rybáři Gilliatovi a jeho boji proti nespravedlnosti a proti přírodním živlům, které překonává pro záchranu stroje parníku.
V románě Devadesát tři, psaném již po návratu z vyhnanství, se znovu vrací k francouzské revoluci, ze které si vybírá boj revolučních a konzervativních sil na venkově, ve Vendée. Hlavním dějem je konflikt mezi Gauvainem a Cimourdainem , který, přestože byl jeho vychovatelem a přítelem, získá za revoluce odlišné názory. Když Gauvain zradí republiku tím, že pomůže k útěku vůdci "bílých" Lantenacovi, musí ho Cimourdain potrestat. Kromě toho Hugo na mnoha příkladech ukazuje, že válka si nevybírá, a že jí za obět padají i nevinní lidé. Celým příběhem totiž prolíná příběh matky, která se bez ohledu na nebezpečí vydává hledat své ztracené děti. Příběh rozhodně není podáván realisticky, je plný nečekaných zvratů a nakonec i ona matka zasáhne do běhu událostí.
Stendhalovi hrdinové se již nechovají čistě romanticky, svůj konflikt s okolím řeší vnějším přizpůsobením, stávají se pokrytci.
V románě Červená a černá se dřevařský syn Sorel stává bez přesvědčení knězem. Lepšího společenského postavení dosahuje podvody a intrikami s využitím milenek. V Kartouze parmské (vlastně "Kartuziánský parmský klášter" ) líčí osudy italského šlechtice, který se po návratu z války nemůže vyrovnat se změněnými domácími poměry, a odchází do kláštera.
Své subjektivní pocity vylíčil básník Alfred de Musset ve svém autobiografickém románě Zpověď dítěte svého věku. Své osudy nechá prožívat Octava, který jako celá jeho generace, nenachází v životě nic než smutek a beznaděj.
Ruským představitelem romantismu je Alexandr Sergejevič Puškin. Za svou tvorbu byl celý život pronásledován, a stála ho i život.
V prvních dílech, poemách Kavkazský zajatec a Cikáni oslavuje Byronovo téma - svobodu. Pak se ale jeho obdiv k Byronovi a jeho romantickým hrdinům ztrácí, dál je Puškin líčí spíše ironicky.
Tak je tomu v poemě Evžen Oněgin. Hlavní hrdina poznává Taťánu, ta se do něj sice zamiluje, ale Oněgin ji odmítne. Místo toho vyprovokuje žárlivost manžela její sestry Lenského a v souboji ho zabije. Když se po letech s Taťánou setká a zamiluje se do ní, ta na křivdu nezapomene a odmítne ho.
Osud karbaníka, který hledá štěstí v hazardních hrách, ale přijde o všechno, vypráví poema Piková dáma.
V historickém dramatu Boris Godunov sice Puškin líčí dávný souboj o moskevský trůn, řeší však zde aktuální politické otázky. Činy cara Petra Velikého oslavuje svou historickou poemou Měděný jezdec.
Básník Michail Jurjevič Lermontov také nebyl oblíben carským režimem a stejně jako Puškin i on byl vypovězen na Kavkaz.
Pohádku O princezně Tamaře přeměňuje v souboj dobra a zla v poemě Démon. Zlo je podle něj způsobeno bezmocností dobra, tím vysvětluje tragický osud ušlechtilých romantických hrdinů.
Oproti tomu se román Hrdina naší doby věnuje aktuálním otázkám. Hlavní hrdina Pečorin cestuje po světě, cítí se být povznesen nad ostatní. Jelikož nenachází smysl svého života, stává se "zbytečným" člověkem. Právě problém ztracené lidské existence je společný Lermontovi i Puškinovi.
Polský básník Adam Mickiewitz prožil většinu života ve vyhnanství v Rusku a emigraci v západní Evropě. Aktivně se totiž účastnil hnutí za osvobození své země, která byla tehdy rozdělena mezi Prusko, Rusko a Rakousko.
Začínal jako klasicista, brzy se však přiklání k romantismu ve svých Baladách a romancích. V poemě Konrád Wallenrod se vrací do minulosti Litvy, a ukazuje její boj za svobodu proti křižákům.
Do svého dramatu Dziady (Tryzna) promítá kromě pohanských obřadů a vlastních milostných citů hlavně víru ve spasitelské poslání národního utrpení. Epos Pan Tadeáš situuje mezi drobné zemany v době Napoleonova tažení do Polska. Ústředním dějem je příběh lásky příslušníků dvou nepřátelských rodů - narozdíl od Romea a Julie však skončí šťastně smírem.
Německého básníka Johanna Wolfganga Goetha můžeme zařadit ještě do preromatismu, přechodovému stadiu mezi klasicismem a romantismem.
Prosazuje tvůrčí svobodu, je členem hnutí Sturm und Drang ("Bouře a vzdor"). Tyto myšlenky vyjadřuje v básni Prométheus nebo ve formou dopisů psaném románě Utrpení mladého Werthera.
Dále se snaží náměty z antiky vychovávat měšťanskou třídu k jejímu novému postavení ve společnosti. V tomto duchu píše veršované tragédie Ifigenie na Tauridě a Torquato Tasso.
Ve svém myšlenkově nejhlubším díle, dvoudílné tragédii Faust, líčí osud nespokojeného doktora, který v touze po poznání uzavře smlouvu s ďáblem Mefistofelem. Ten, aby ho od tohoto záměru odvrátil, ho zahrne světskými požitky. Faust ale propadá zoufalství nad smrtí své lásky Markétky, která je odsouzena za vraždu svého a Faustova dítěte. Smysl života nachází ve snaze pomáhat ostatním lidem. Přestože tím dosáhl uspokojení a měl by tedy propadnout peklu, jeho ušlechtilý záměr ho zachraňuje.
Představitelem hnutí Mladé Německo je básník Heinrich Heine. Snaží se bojovat proti absolutismu a měšťácké morálce.
Lidovou poezií se nechává inspirovat v básnické sbírce Kniha písní, svůj kritický postoj ke společnosti vyjadřuje v Zimní pohádce.
V této době vydávají také bratři Grimmové svůj soubor lidových německých pohádek.
V Čechách se romantismus projevuje hlavně v životě a díle Karla Hynka Máchy.
Narodil se v Praze na Malé Straně, po studiích na gymnáziu, právech a filosofii odchází za prací advokáta do Litoměřic. Malebná krajina kolem nich, a nejenom ta - Mácha rád cestoval po celé Evropě, se mu stává inspirací pro romantická díla.
Počátky jeho tvorby jsou zastoupeny básněmi, ve kterých kombinuje své sny a naděje s cestopisnými zážitky a výjevy z historie. Příkladem může být Těžkomyslnost nebo Pouť krkonošská, kde jako poutník vystupuje na Sněžku a setkává se zde se zemřelými mnichy, kteří ožívají na jeden den v roce.
Historický námět najdeme i v povídce, Křivoklad, která měla být původně součástí čtyřdílného souboru Kat. Objevuje zde rozpor mezi králem Václavem IV. a jeho katem. Zatímco král je se svým vysokým postavením nespokojen, kat po něm naopak touží.
Ze dvou povídek se skládají autobiografické Obrazy ze života mého. Ve Večeru na Bezdězu líčí lyricky opět své cestovní zážitky. Druhá povídka, Márinka, má zřetelnou písňovou formu, skládá se ze zpěvů a meziher, z básně i prózy. Mácha se zde vrací ke své první, tragické lásce.
Podobně jako Puškin i on v povídce Cikáni oslavuje svobodu, přidává zde motiv msty, stejně jako v pozdějším Máji zde hlavní hrdina objevuje ve svém milostném sokovi svého otce.
Nejvýznamnějším dílem je jeho dílo poslední, lyrickoepická poema Máj. Vlastní příběh je poměrně jednoduchý a je obsažen v 1. zpěvu. Vilém je svým otcem vyhnán z domu a stává se vůdcem loupežníků - "strašlivým lesů pánem". Nevědomě se mstí svému otci za svedení své milenky Jarmily. Za tento čin je zatčen a odsouzen.
Ve vězení, kde Vilém čeká na popravu, se odehrávají další zpěvy a intermezza. Vilém přemýšlí nad smyslem lidské existence, uvažuje o naději na posmrtný život, dospívá však k závěru, že ho čeká jen "věčné nic". Svůj tragický osud si uvědomuje v kontrastu mezi krásami okolní přírody a smrtí. Tu zastupuje sbor duchů, který přijímá Viléma mezi sebe. Nakonec Mácha splývá se svým hrdinou, což nejlépe vyjadřuje závěrečné zvolání " Hynku !, Viléme !!, Jarmilo !!! ".
Máchovo dílo se zprvu nesetkalo s porozuměním kritiky. Je svými současníky odmítán pro svůj pesimismus a nedostatek vlastenectví. Jeho význam objevuje teprve jeho přítel Karel Sabina. Májovci si volí jeho odkaz jako základ svého almanachu.
| Poema | - neboli básnická povídka. Rozsáhlá lyrickoepická báseň, která nahradila epos | |||
| - tvůrcem je G.G.Byron, dále ji používá Puškin, Lermontov, Mácha, ale i Hora nebo Hrubín | ||||
| Óda | - původně ve starém Řecku jakákoli báseň, postupně se rozvíjí v oslavu bohů, přírody, lásky nebo vlasti, plnou patosu. | |||
| - v antice Sapfó, Horatius, pak za preromantismu | ||||
| Romance | - původem španělská epická báseň, vyprávějící o historii a statečných činech, nejprve přibližují nejzajímavější výjevy z eposů | |||
| - H. Heine, u nás J. Neruda | ||||