České národní obrození je vyvoláno novým myšlenkovým proudem, osvícenstvím. To se k nám rozšířilo z Francie, kde ho prosazovali takzvaní encyklopedisté, autoři naučného slovníku Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, Denis Diderot a D’Alambert, ale i Voltaire a Rousseau.
Osvícenství se vyznačuje snahou o postupnou likvidaci feudálního systému a reformu společnosti. Tohoto cíle chce dosáhnout pomocí rozumu a vědy a překonat tak náboženskou ideologii a absolutismus. Osvícenské ideje zasáhly i panovníky. Reformy prováděla Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku, osamostatnila školství od církve a umožnila i prostým dětem získávat vzdělání. Její syn Josef II. prosadil na konci 18. století svými patenty zrušení nevolnictví v Čechách, zavedl svobodu náboženského vyznání a zrušil cenzuru tisku.
Obrozenecká literatura se vyznačuje silným protiněmeckým zaměřením a vlasteneckým cítěním. Klade velký důraz na racionální vědu, proto v ní vědecká literatura zaujímá významný podíl.
Obrozenecké vědecké hnutí se projevuje v osvícenských vědeckých společnostech. V Praze byla roku 1774 založena Královská česká společnost nauk. Její členové se zabývali hlavně společenskovědními problémy, zejména jazykovědnými a historickými. Jejich bádání mělo silný vliv na rozvoj národní literatury.
Kritické dějepisectví se snažilo rozebírat historické prameny a nezaujatě jejich obsah hodnotit. Řádový kněz Gelasius Dobner se zabýval rozborem Hájkovy kroniky, kterou sám vydal, a odhalil její nevěrohodnost. Své spisy však stále píše latinsky.
Oproti tomu František Martin Pelcl, první profesor českého jazyka na pražské universitě, píše ke konci svého života již česky. Stejně jako Dobner se i on zasloužil o historickou vědu a svou Novou kronikou českou chce nahradit kroniku Hájkovu pravdivějším líčením minulosti.
Zakladatelem slavistiky, neboli vědy studující jazyk a literaturu slovanských národů, byl Dobnerův žák Josef Dobrovský (1753 - 1829). Narodil se v Ďarmotech v Uhrách, studoval na gymnáziu v Klatovech a Německém (Havlíčkově) Brodě a na pražské filosofické a teologické fakultě. Stal se načas ředitelem kněžského semináře, pak pracuje jako vychovatel v rodině hraběte Nostice.
Také on kriticky zkoumá staré české literární památky a své poznatky shrnuje do Dějin české řeči a literatury. Sám však o budoucnosti českého jazyka silně pochybuje, všechna svá díla píše buď německy, nebo latinsky. Normu pro českou gramatiku zpracoval v Podrobné mluvnici české. Kniha měla zásadní význam pro ustálení spisovné češtiny. Aby vyvrátil pochybnosti o méněcennosti českého jazyka v porovnání s ostatními, vytváří dvoudílný Německo - český slovník. Za jeho ústřední slavistické dílo můžeme považovat Základy jazyka staroslověnského, přestože v ní staroslověnštinu mylně považuje za prapůvodní slovanský jazyk. Ve skutečnost však jde jen o makedonský dialekt z okolí Soluně. Do básnické teorie zasáhl svým výkladem O prozódii české (prozódie je nauka o stavbě verše), ve kterém určuje jako základ novodobé poezie sylabotónický systém. Ten je kombinací sylabického verše, založeného na počtu slabik a verše tónického, vycházejícího z přízvuku. Kromě toho existuje ještě časoměrný verš, který pravidelně střídá krátké a dlouhé slabiky.
K vědeckému okruhu obrozenců můžeme počítat i tzv. obránce jazyka. Nejradikálnější z nich byl Karel Ignác Thám, bratr známého divadelníka, autor Obrany jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům. Stejně jako ostatní obhajuje právo používání češtiny v úřadech, církvi, i lidové literatuře. Tyto snahy však měly i odvrácenou stranu v podobě různých oprávců, kteří v úmyslu češtinu zdokonalit vymýšlejí nejrůznější vykonstruované neologismy jako náhradu za přejatá slova. V této oblasti neblaze proslul Jan Václav Pohl.
Obrozenci využívají beletrii hlavně jako prostředek lidové osvěty. Centrem vydavatelských snah byla Česká expedice, knihkupectví a nakladatelství Václava Matěje Krameria. Kromě týdeníku Schönfeldské Pražské noviny vydává široké spektrum lidové četby - staročeské cestopisy, Trójanskou kroniku, Ezopovy bajky a také první český překlad Robinsona Crusoe.
Snaha o povznesení české literatury na světovou úroveň se projevila nejdříve v poezii. Václav Thám vydává roku 1785 sborník Básně v řeči vázané, do kterého zařazuje ukázky starší české poezie, překlady cizích autorů, i novodobé pokusy současníků.
O deset let později vydává svůj almanach také Antonín Jaroslav Puchmajer pod jménem Sebrání básní a zpěvů. Tentokrát do něj kromě sebe nechává více přispívat současné autory, jako byli bratři Nejedlí, Šebestian Hněvkovský, nebo Josef Jungmann. Almanach doplňuje překlady, bajkami a teoretickými výklady. Narozdíl od almanachu Thámova více využívá pravidel prozódie.
I přes ztížené podmínky způsobené vládou kancléře Metternicha obrozenecké hnutí dále sílí, hlavně díky přílivu další generace české inteligence.
Obdobný význam jako Dobrovský pro začátky obrození má pro toto období Josef Jungmann. Narodil se v Hudlicích u Berouna v rodině chudého řemeslníka, studuje v Praze filosofii, pak nastupuje na místo gymnazijního profesora v Litoměřicích. Do národního obrození zasahuje svými statěmi, např. Rozmlouvání o jazyku českém. Vyjadřuje v nich odmítavý postoj k poněmčování škol a úřadů a také své nové pojetí národa a vlastenectví. Nepovažuje totiž za Čechy ty, kteří sice u nás žijí a vlastenecky cítí, mluví však cizím jazykem. Tím odmítá tzv. zemské vlastenectví.
Podobně jako Dobrovský i Jungmann pracuje na rozsáhlém slovníku, tentokrát ale pro překlad opačným směrem. Jeho pětidílný Slovník česko - německý, se stal základem dalšího rozvoje české literatury a svým významem předčil úroveň polského Lindova slovníku, který mu byl zpočátku vzorem.
Nezapomíná ani na výuku češtiny na školách. Sestavuje proto učebnici literatury Slovesnost, kterou doplňuje ukázkami od Jana Husa až do současnosti.
Stejně jako Dobrovský se i Jungmann pokusil o sepsání našich literárních dějin. Narozdíl od něj se však v Historii literatury české nezaměřuje na starší tvorbu, naopak, považuje obrození za začátek nové epochy.
Růst zájmu o vlastenecké hnutí ve vzdělanějších vrstvách, jako jsou měšťané nebo šlechta, vyvolal potřebu náročnější krásné literatury. Obdiv k dávným hrdinským zpěvům vedl k nálezu Rukopisů královédvorského a zelenohorského. První nalezl roku 1817 universitní profesor Václav Hanka ve věži kostela ve Dvoře Králové. Byly to listy pergamenu, údajně se zlomky starých básní ze 13. století. O rok později byl do Národního muzea doručen druhý rukopis, dokonce prý z 9. století, který líčil Libušin soud. Václav Hanka pravděpodobně na těchto podvrzích spolupracoval s Josefem Lindou. Účelem rukopisů bylo patrně dokázat vysokou kulturní úroveň našich zemí již v dávných dobách, a podpořit tak české vlastenectví.
Pochybnosti o jejich pravosti projevil Josef Dobrovský, tuto domněnku však definitivně potvrdil až po tzv. rukopisných bojích T. G. Masaryk.
Vedle Dobrovského a Jungmanna je dalším významným vědcem František Palacký, rodák z Valašska. Po studiích v Trenčíně a Bratislavě se živí jako vychovatel v šlechtických rodinách. Po příchodu do Prahy se věnuje práci historika. Na doporučení Dobrovského se zabývá genealogií (sestavováním rodokmenů) Štenberků a jiných šlechtických rodů. Poté, co vydá staročeské kroniky pod názvem Staří letopisové čeští, pokračuje v soustavné práci na českých dějinách. Prozkoumal řadu evropských a domácích archívů, a studoval zde listinné materiály.
Své poznatky uložil do svého stěžejního díla Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. V pěti dílech popisuje českou historii až do roku 1526, tedy nástupů Habsburků na český trůn. Dál nepokračoval proto, že by události již nemohl popisovat objektivně. Patrně pod vlivem Rukopisů zde dějiny mírně idealizuje, líčí je jako boj slovanských demokratických principů proti germánskému feudalismu. Za nejslavnější období tedy považuje husitství.
Takzvanou ohlasovou poezií, napodobující a čerpající z lidové slovesnosti, se zabýval František Ladislav Čelakovský. Pocházel ze Strakonic, ze školy v Českých Budějovicích byl vyloučen pro četbu Husovy Postily. Filosofii pak dál studuje v Linci a Praze. Když se zde uchytí jako redaktor, je opět zbaven místa, tentokrát kvůli článku proti ruskému carovi. Jinak ruský národ považoval za oporu ostatních slovanských národů, proto se nejprve soustřeďuje na ruskou lidovou tvorbu. Přestože látku pro Ohlas písní ruských čerpal z ruských bylin, některé příběhy doplňuje dle vlastních představ.
Deset let připravuje Ohlas písní českých, kde narozdíl od ruských bohatýrských bylin převládají spíše lyrické nebo žertovné skladby, charakterizující českého sedláka. Pokusil se též o baladu - Toman a lesní panna. Rozdíl mezi ruskou a českou poezií sám přirovnává k rozdílu mezi typickými krajinami obou zemí. Rozlehlé ruské hvozdy a mohutné řeky oproti českým drobným lesíkům, říčkám a potokům.
České divadlo za obrození se obtížně prosazovalo vedle divadla německého a italské opery. Obrozenci se mu však soustavně věnovali pro jeho bezprostřední vliv na diváka. V pražském divadle V Kotcích uvedli první českou hru roku 1771. Byl to překlad německé Krügerovy jednoaktové veselohry Kníže Honzik. Později se hrálo česky v Nosticově (Stavovském) divadle, za vydatné podpory císaře Josefa II..
Prvním čistě českou scénou se stalo Vlastenecké divadlo, známé spíše jako Bouda. Sídlilo v dřevěné budově na Václavském náměstí. Kolem Václava Tháma (1765-1816 ?) se zde shromáždilo několik autorů, kteří psali historické hry z českých dějin, dále oblíbené frašky a rytířské hry. Hojně překládali z němčiny i ze světových klasiků (Shakespeare). Sám Václav Thám byl tvůrcem vlasteneckých dramat zobrazujících události raných českých dějin. Oblíbeny lidovým obecenstvem byly hra o Břetislavovi a Jitce, nebo Vlasta a Šárka, pojednávající o dívčí válce.
Ve dvacátých letech působí ve Stavovském divadle Jan Nepomuk Štěpánek. Pod jeho vedením se hrají hlavně rytířské a strašidelné příběhy, vesměs přeložené z němčiny. Jeho dobu překonala jen veselohra Čech a Němec, kde se kromě jazykové komiky vyskytuje myšlenka tolerance mezi národy.
Dalším a dodnes hraným obrozeneckým dramatikem je Václav Kliment Klicpera (1792-1859), rodák z Chlumce nad Cidlinou. Byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové a posléze ředitelem pražského akademického gymnázia. Na obou místech rád hrával divadlo se studenty a ochotníky. Začínal vlasteneckými hrami, jako Blaník, pak postupně přechází k veselohrám, kritizujícím lidské nedostatky - lakotu, plané vlastenectví, byrokracii a hloupost, jako je tomu ve Veselohře na mostě nebo Potopě světa. Klicperovy komedie nepostrádají vtip a optimismus, často využívají záměny osob, například v Rohovínovi Čtverrohém a Hadriánovi z Římsů, což je zároveň parodie na rytířské hry. Ptáčník líčí osud lékárníka, kterého se snaží přátelé přesvědčit, aby zanechal své záliby v lovení ptactva a věnoval se radši svému povolání. Ve svém prozaickém díle se Klicpera věnuje historickým námětům, hrdinou povídky Točník je král Václav IV..
Klicperovým žákem jako student i jako dramatik byl Josef Kajetán Tyl. Studoval tedy také v Hradci a v Praze. Svou uměleckou dráhu začal historickými povídkami z české minulosti. Ty však se skutečností mají málo společného, hlavní důraz Tyl klade na napínavý děj. Příkladem mohou být povídky Rozina Ruthardová nebo Dekret Kutnohorský.
Hrou z prostředí ševcovské cechovní slavnosti, Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, chtěl získat i měšťany a řemeslníky pro obrozenecké hnutí. Památnou je zejména tím, že v ní poprvé zazněla píseň Františka Škroupa Kde domov můj, která znárodněla a stala se naší hymnou. Mezi jeho sociální hry patří Paličova dcera, vyprávějící příběh Rozárky, jejíž otec je odsouzen za žhářství, jehož se dopustil ze zoufalství a msty. Rozárka, která se pak stará o své osiřelé sourozence, se nakonec dočká odměny od bohaté tety.
Vrcholem Tylovy tvorby jsou jeho pohádkové hry, především Strakonický dudák, příběh jihočeského dudáka Švandy, který podlehne vyprávění o bohaté cizině a vydá se do světa vydělat "tisíce" českou muzikou. Tam ale propadne kouzlu slávy a nebýt Dorotky, jeho milé a Rosavy, polednice a jeho matky, která však ztělesňuje českou přírodu, byl by na svou vlast ani nevzpomněl. I přes svůj pohádkový námět je Tylova hra stále aktuální a uváděná na současných scénách.
Pohádkový námět, který se navíc prolíná s revolučními idejemi roku 1848, se objevuje také v další báchorce o svéhlavé mlynářce Tvrdohlavá žena.
Revoluční rok 1848 Tyla inspiroval k vytvoření historických her Kutnohorští havíři, Jan Hus, Jan Žižka zTrocnova a Bitva u Sudoměře. Jejich hlavním smyslem ale není zachytit pravdivě minulost, spíše se snaží vyjádřit aktuální myšlenky, současné požadavky a cíle, bojuje tímto způsobem za národní demokratická práva.
Palackého přítel a spolupracovník Pavel Josef Šafařík se věnoval studiu slovanských národů. Považoval je za jednotné, jednotlivé jazyky jen za dialekty. Jejich nejstarší dějiny (do roku 1000 ) zachytil ve Slovanských starožitnostech, kde zároveň dokázal, že i Slované patří k evropské kultuře.
Tvorbu Jana Kollára nejvíce ovlivnily roky studia v saské Jeně. Zažil zde nejenom o poznání větší svobodu pokrokových myšlenek než v Rakousko - Uhersku, ale potkává zde svojí životní lásku, kterou nazývá Mína. První sbírka sonetů jí věnovaných vyšla pod názvem Básně. Po dvou letech ale musí Mínu opustit a ta se mu postupně stává víc a víc představou a symbolem vlasti, podobně jako Dantova Beatrice. K jeho sonetům přibývají další, a v další sbírce Slávy dcera již Mínu opěvuje jako dceru bohyně Slávy. Skladbu rozdělil do částí nazvaných po řekách, podél kterých žili nebo žijí Slované - Sála, Labe a Dunaj. Další části, Lethé a Acheron věnuje přátelům a nepřátelům slovanských národů.
Po bitvě na Bílé hoře nastává poněmčování a během 17. a 18. století se stále snižuje počet lidí, kteří mluví spisovnou češtinou. Česky mluvil jen venkovský lid a městská chudina. V literatuře se čeština vyskytovala především v bohaté lidové slovesnosti. Tento stav byl jedním z důvodů vzniku národního obrození. To však k obnovení národní kultury potřebovalo rozvinutý spisovný jazyk. Proto se první obrozenci snažili o jeho vytvoření.
Velkou zásluhu na tom měl Josef Dobrovský, který ustálil český pravopis a Josef Jungmann se svým česko - německým slovníkem. Potřeba vyplnit mezery češtiny v odborném názvosloví vedla k překotnému přejímání cizích termínů, zejména z němčiny. To narazilo na odpor tzv. obránců jazyka, někteří dokonce odmítali všechna přejatá slova a vymýšleli pro ně vykonstruované české ekvivalenty.