Staročeské divadlo vzniklo koncem 12. století z náboženských her, hraných v klášteřích, zejména u sv. Jiří na Pražském Hradě. Tyto dramatizace evangelií byly určené prostému lidu k lepšímu pochopení jejich smyslu. Vyprávějí nejčastěji o událostech spojených s Kristovou smrtí a vzkříšením, tzv. Svatojiřské officium. Postupně byly do těchto her přidávány zábavné motivy z frašek, až v nich komediální žánr převážil.
Nejznámější hrou je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Tři Marie - Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara, hledají Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Předtím se zastavují u prodavače mastí. Způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu. Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo. Proto se zde objevují jak groteskní situace, tak jazyková komika.
Ještě více se od původního námětu vzdálila Hra veselé Magdalény, která světici zobrazuje jako lehkou ženu.
V renesanci se kromě upravených překladů antických dramat uplatňují díla čerpající z bible (Mikuláš Vrána Litomyšlský), ale také hry světské, ovšem s morálním ponaučením (Tobiáš Mouřenín z Litomyšle). Tato dramata jsou jednak určena školskému divadlu, jednak měšťanské společnosti.
I v českém baroku je dramatická tvorba využívána k výchově a výuce, zejména jezuité dávali svým žákům možnost uplatnit se v inscenování divadelních představení. Tyto latinsky psané hry Karla Kolčavy a Bohuslava Balbína, byly stále založeny na bibli a životech světců, případně oslavách Vánoc či Velikonoc. Vedle latinské tvorby existovala i česká, prostší, ale zato přístupná lidovému publiku. Autoři her, jako je Hra o svaté Dorotě nebo Kratochvilná komedie, jsou většinou anonymní. Oblíbená jsou zejména interludia, mezihry vkládané původně do vážných her, postupně se však osamostatňující. Hráli je obvykle venkovští učitelé a jejich žáci, nejčastěji o masopustu. Nepříliš složitý děj, spíše jednotlivé výstupy, zachycuje bídné postavení selského lidu. Na venkově jsou rovněž oblíbené potulné loutkářské společnosti, za národního obrození proslavené Matějem Kopeckým.
České divadlo za obrození se obtížně prosazovalo vedle divadla německého a italské opery. Obrozenci se mu však soustavně věnovali pro jeho bezprostřední vliv na diváka. V pražském divadle V Kotcích uvedli první českou hru roku 1771. Byl to překlad německé Krügerovy jednoaktové veselohry Kníže Honzik. Později se hrálo česky v Nosticově (Stavovském) divadle, za vydatné podpory císaře Josefa II..
První čistě českou scénou se stalo Vlastenecké divadlo, známé spíše jako Bouda. Sídlilo v dřevěné budově na Václavském náměstí. Kolem Václava Tháma (1765-1816 ?) se zde shromáždilo několik autorů, kteří psali historické hry z českých dějin, dále oblíbené frašky a rytířské hry. Hojně překládali z němčiny i ze světových klasiků (Shakespeare). Sám Václav Thám byl tvůrcem vlasteneckých dramat zobrazujících události raných českých dějin. Oblíbena lidovým obecenstvem byla hra o Břetislavovi a Jitce, nebo Vlasta a Šárka, pojednávající o dívčí válce. K Thámovým spolupracovníkům patřil Prokop Šedivý, autor pražských frašek Masné krámy a Pražští sládci.
Ve dvacátých letech působí ve Stavovském divadle Jan Nepomuk Štěpánek. Pod jeho vedením se hrají hlavně rytířské a strašidelné příběhy, vesměs přeložené z němčiny. Jeho dobu překonala veselohra Čech a Němec, kde se kromě jazykové komiky vyskytuje myšlenka tolerance mezi národy.
Dalším a dodnes hraným obrozeneckým dramatikem je Václav Kliment Klicpera (1792-1859), rodák z Chlumce nad Cidlinou. Byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové a posléze ředitelem pražského akademického gymnázia. Na obou místech rád hrával divadlo se studenty a ochotníky. Začínal vlasteneckými hrami, jako Blaník, pak postupně přechází k veselohrám, kritizujícím lidské nedostatky - lakotu, plané vlastenectví, byrokracii a hloupost, jako je tomu ve Veselohře na mostě nebo Potopě světa. Klicperovy komedie nepostrádají vtip a optimismus, často využívají záměny osob, například v Rohovínovi Čtverrohém a Hadriánovi z Římsů, což je zároveň parodie na rytířské hry. Ptáčník líčí osud lékárníka, kterého se snaží přátelé přesvědčit, aby zanechal své záliby v lovení ptactva a věnoval se radši svému povolání. Ve svém prozaickém díle se Klicpera věnuje historickým námětům, hrdinou povídky Točník je král Václav IV..
Klicperovým žákem jako student i jako dramatik byl Josef Kajetán Tyl. Studoval tedy také v Hradci a v Praze. Hrou z prostředí ševcovské cechovní slavnosti, Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, chtěl získat i měšťany a řemeslníky pro obrozenecké hnutí. Památnou je zejména tím, že v ní poprvé zazněla píseň Františka Škroupa Kde domov můj, která znárodněla a stala se naší hymnou. Mezi jeho sociální hry patří Paličova dcera, vyprávějící příběh Rozárky, jejíž otec je odsouzen za žhářství, jehož se dopustil ze zoufalství a msty. Rozárka, která se pak stará o své osiřelé sourozence, se nakonec dočká odměny od bohaté tety.
Vrcholem Tylovy tvorby jsou jeho pohádkové hry ("báchorky"), především Strakonický dudák, příběh jihočeského dudáka Švandy, který podlehne vyprávění o bohaté cizině a vydá se do světa vydělat "tisíce" českou muzikou. Tam ale propadne kouzlu slávy a nebýt Dorotky, jeho milé a Rosavy, polednice a jeho matky, která však ztělesňuje českou přírodu, byl by na svou vlast ani nevzpomněl. I přes svůj pohádkový námět je Tylova hra stále aktuální a uváděná na současných scénách.
Pohádkový námět, který se navíc prolíná s revolučními idejemi roku 1848, se objevuje také v další báchorce o svéhlavé mlynářce Tvrdohlavá žena.
Revoluční rok 1848 Tyla inspiroval k vytvoření historických her Kutnohorští havíři, Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova a Bitva u Sudoměře. Jejich hlavním smyslem ale není zachytit pravdivě minulost, spíše se snaží vyjádřit aktuální myšlenky, současné požadavky a cíle, bojuje tímto způsobem za národní demokratická práva.
Z autorů podepsaných pod almanachem Máj se dramatickou tvorbou zabýval Vítězslav Hálek, Jan Neruda a Karel Sabina, který se v této oblasti proslavil svými librety psanými pro Bedřicha Smetanu Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách. Obě díla byla uvedena na scéně Prozatímního divadla, které mělo v té době velký význam pro českou dramatickou literaturu.
Hálkova dramata jsou převážně historická. Napsal šest veršovaných tragédií z našich i světových dějin. Patří mezi ně Král Vukašín, Záviš z Falkenštejna a Král Rudolf, který neprošel tehdejší cenzurou.
Neruda oproti tomu psal především situační komedie podle francouzského vzoru. Jeho díla Ženich z hladu, Prodaná láska či pokus o tragédii Francesco di Rimini, inspirovanou Dantovým Peklem, však nevzbudila velký ohlas.
Oproti tomu Jaroslav Vrchlický byl jako dramatik úspěšnější. Platí to hlavně o jeho veselohrách, z nichž se dosud hraje Noc na Karlštejně. Zápletka této hry je daná zákazem pobytu žen na hradě Karla IV. a jeho pochopitelným nedodržováním. Králova žárlivá manželka totiž jeho zákaz poruší. Jeho historické tragédie čerpají z našich dějin - Drahomíra, Bratři a Knížata tvoří trilogii. Další trilogii Hippodamie věnoval antickému námětu. Skládá se z částí Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie. Zdeněk Fibich ji svou scénickou hudbou upravil na melodram.
Ve stejné době jako Vrchlický se i Julius Zeyer pouští do dramatické tvorby. Také jeho díla vycházejí z českého dávnověku. Příkladem je Libušin hněv nebo Neklan. Větší ohlas vzbudila jeho romantická scénická pohádka Radúz a Mahulena. Je situována do bájné slovenské krajiny a doprovázená hudbou Josefa Suka.
Další vývoj českého dramatu je spjat s Národním divadlem, reprezentativní českou scénou. Po jeho definitivním otevření koncem roku 1883 dochází k rozvoji původních českých her.
Ty tvoří sám jeho první ředitel, František Adolf Šubrt. Ve svých hrách psaných pro ND zpracovává sociální tematiku. V Janu Výravovi oslavuje selský odboj, v aktuálně zaměřeném Dramatu čtyř chudých stěn zase potlačenou stávku západočeských havířů.
Úspěšným dramaturgem Národního divadla byl v Šubrtově éře Ladislav Stroupežnický. Jeho první významnější hry jsou realistické historické příběhy Zvíkovský rarášek a Paní Mincmistrová, popisující záletnické spády Mikuláše Dačického z Heslova.
Další hrou, realistickou veselohrou ze života jihočeské vesnice Naši Furianti, si získal už trvalý úspěch. Zápletka je dána sporem o místo obecního ponocného. Přesto, že je jen jediný vhodný kandidát, volba se stále pod vlivem zákulisních intrik odkládá. Malichernou zápletku autor rozvíjí v charakteristiku venkovského života a české národní povahy.
Ze selského prostředí vychází i komedie Vojtěch Žák, výtečník a tragédie Na Valdštejnské šachtě, která líčí osud profesora Stefanidese, který chce otevřením dolů zajistit strádajícím horalům obživu. Zpronevěří však přitom peníze, je uvězněn a nakonec zešílí.
Další realistickou autorkou byla Gabriela Preisová. Děj svých realistických her umisťuje do Slovácka, kde po část života žila, a zpracovává v nich na svou dobu kontroverzní témata. Příběh venkovské švadleny Gazdina roba, která odchází od muže za milencem, ale končí sebevraždou, vyvolal při uvedení značný rozruch. Drama Její pastorkyňa vypráví životní tragédii svobodné matky Jenůfy, které "pomůže" mlynářka Kostelnička tím, že její novorozené dítě utopí. Její zločin však nezůstane dlouho utajen.
Společným realistickým dílem bratří Mrštíků je vesnická tragédie Maryša. Ta se podle vůle otce vzdá milého Francka, a ožení se s ovdovělým mlynářem Vávrou. Maryša se ale osudu nepodrobí, a když se Francek vrátí z vojny, nenáviděného manžela otráví. Pak je svým činem zděšena a dovolává se slitování. Základní konflikt hry je dán majetkovými a sociálními poměry na vesnici, a silou předsudků, které nedovolují vzepřít se rodičovské vůli.
Slavný historický prozaik Alois Jirásek přispěl do dramatické tvorby tohoto období svou Husitskou trilogií - Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč, která je známá spíše z pozdějšího filmového zpracování.
V dalších hrách Otec a Vojnarka se inspiruje reálnými venkovskými náměty. Ve známé Lucerně je ještě doplňuje pohádkovými postavami a vztahy mezi pány a poddanými.
Zcela jiný směr mají dramata Fráni Šrámka, která můžeme zařadit spíše do impresionismu. Ve hře Léto oslavuje mladou lásku jako protiklad strojeným měšťáckým mravům. Konflikt mládí a stáří se objevuje i v jeho poválečných dílech (Měsíc nad řekou).
Dramata Viktora Dyka mají rysy romantismu a symbolismu, stejně jako ve svých prozaických a básnických dílech zde řeší konflikt snu a skutečnosti. Děj Revoluční trilogie se odehrává za Velké francouzské revoluce, Cervantesův námět zpracovává ve hře Zmoudření Dona Quijota, kde bere hrdinovo závěrečné prohlédnutí za ztrátu smyslu života.
| Sonet | - neboli znělka se skládá se ze 14 veršů rozdělených do dvou strof po 4 verších, a dalších dvou po 3 verších. Neměnná je i myšlenková stavba. První strofa (teze) je popírána druhou (antitezí), a dvě poslední strofy jsou jejich shrnutím (syntezí). | |||
| - používá Petrarca a Shakespeare, u nás Sova a Hrubín | ||||
| Klasické drama | - vychází z antických pravidel | |||
| - jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje | ||||
| Komedie | - řecky kómódiá - zpěv veselého průvodu (pův. oslavy boha Dionýsa) | |||
| - popisuje život ze směšnější stránky, komiky dosahuje slovními obraty, zápletkou i situacemi (situační komedie) | ||||
| - od dob Euripida ustálené jevištní typy | ||||
| Tragédie | - řecky tragóidiá - zpěv kozlů | |||
| - drama s vážným obsahem, hrdina se dostává do konfliktu se silami silnějšími než on - společenskými zákony, osudem nebo vlastním nitrem. Obvykle v tomto zápase prohrává. | ||||
Prvním kulturním jazykem u nás byla latina, která se k nám dostává spolu se šířením křesťanství ze západní Evropy, posléze staroslověnština, přinesená k nám věrozvěsty. Po zrušení sázavského kláštera je to zase jen latina. První písemné doklady o češtině známe z poznámek v latinských rukopisech. Přitom byly specifické české hlásky nahrazovány zvukově podobnými latinskými znaky - tzv. primitivní pravopis. Ten byl nahrazen spřežkami, kdy speciální české znaky zastupovala skupina hlásek latinských. (š > sz , í > ie), jako je tomu dnes v polštině. Spřežky odstraňuje Jan Hus svým návrhem diakritických znamének.
Spisovnou češtinu obohatilo její odpoutání od církevních kruhů ve 14. století a později snahy humanistů. Její opětovný úpadek nastal po Bílé hoře a osvícenské reformy, které způsobily příliv obyvatel do měst, daly vznik národnímu obrození.