Po několika staletích samostatného vývoje se středověká literatura začala na přelomu 12. a 13. století znovu vracet k antické kultuře a vzdělanosti. Poprvé se tento nový směr, renesance, objevuje v Itálii, tedy na místě centra bývalého římského impéria.
Zde byl prvním představitelem básník Dante Alighieri. Narodil se roku 1265 v rodině drobného florentského šlechtice. Dosáhl vysokého vzdělání, hlavně v oblasti antického a soudobého italského básnictví. Za to, že hájil městské svobody a vzpíral se papežským nárokům, byl odsouzen do vyhnanství, a tak strávil posledních 20 let života ve Veroně a nakonec v Ravenně. Zpočátku se zabývá dvorskou milostnou lyrikou a rytířskými náměty, zpracovanými v sonetech a v kancónách. Kancóna je původně francouzská básnická forma, používaná v té době hlavně ve dvorské lyrice. Své vrcholné dílo, alegorický epos Božská komedie, vytvořil už po odchodu z Florencie.
Epos má tři části, Peklo, Očistec a Ráj - každá po 33 zpěvech. S předzpěvem má tedy celkem zpěvů 100. Dante v něm v doprovodu básníka Vergilia prochází nejprve lesem, ohrožován třemi šelmami - Smyslností, Pýchou a Lakotou. Dále líčí svou pomyslnou cestu oním světem. Při průchodu peklem dramaticky popisuje muka odsouzenců, mezi které umisťuje i své politické odpůrce. Tím se snaží upozornit na lidské hříchy a varovat tak před zkažeností světa. Před branou Ráje ho musí Vergilius jako pohan opustit a na místo průvodce nastupuje jeho životní láska Beatrice. Ta je ale v době vzniku eposu již mrtva, a proto zde jde spíše o symbol lidské dokonalosti.
Celé dílo je psané v tercínách, typických verších italské renesance. Jedna strofa se skládá vždy ze tří desetislabičných veršů. 1. a 3. se rýmují mezi sebou, a 2. verš zase s 1. a 3. veršem sloky následující. Tím se ztrácí rozdíl mezi strofami a jsou tím spojeny v jeden celek.
Dantova Božská komedie inspirovala mnoho pozdějších děl, například Komenského Labyrint světa a ráj srdce nebo Kollárovu Slávy dceru.
Ostatní renesanční italští básníci spíše než k nadpřirozeným otázkám obracejí více k námětům z pozemského smyslového života.
Francesco Petrarca byl stejně jako Dante florentský rodák a také jeho vykázali do vyhnanství, které prožil ve francouzském Avignonu. Jeho dílem prolíná jeho celoživotní láska k Lauře a touha po slávě, které chtěl dosáhnout svými latinskými spisy inspirovanými antikou : eposy, životopisy slavných Římanů a traktáty. Tato díla mu skutečně slávu za života přinesla, nejvíc ho ale proslavilo 366 italsky psaných básní, hlavně sonetů, které považoval za méněcenné a chtěl je zničit.
Tyto básně tvoří tzv. Zpěvník a jsou všechny věnovány Lauře. Zpívají vytříbenou formou o její ctnosti, kráse a činech, ale i o místech, které ji básníkovi připomínají, a o jeho marné touze a stesku. Narozdíl od Dantovy zbožštěné Beatrice je Laura skutečná žena, rozmarná a zraňující básníka odmítáním.
Sonet, neboli znělku, převzal Petrarca od provensálských básníků, a dal mu pevný řád, který s určitými obměnami vydržel až do novověku. Skládá se ze 14 veršů rozdělených do dvou strof po 4 verších, a dalších dvou po 3 verších. Neměnná byla i myšlenková stavba. První strofa (teze) je popírána druhou (antitezí), a dvě poslední strofy jsou jejich shrnutím (syntezí). Kromě Petrarcy si sonet později oblíbil Shakespeare, u nás Sova a Hrubín.
Renesanční próza je zastoupena novelami, na jejichž vzniku má zásluhu Petrarcův vrstevník Giovanni Boccaccio. Jeho nejslavnějším dílem je soubor sta novel pod názvem Dekameron (volně přeloženo jako Kniha deseti dnů ).
V úvodním příběhu se dovídáme o morové epidemii ve Florencii, před kterou utíká šlechtická společnost sedmi dívek a tří mladíků. Na venkově, v idylickém prostředí, si krátí čas vyprávěním vážných i veselých historek. Každý den věnují určitému tématu, většinou však převažují milostné příběhy, které podávají výstižný obraz soudobého života v Itálii, vzdáleného křesťanskému odříkání.
Podobný námět najdeme v cyklu 23 původně veršovaných povídek anglického renesančního autora Geoffreye Chaucera. V jeho Povídkách Canterburských koná pestrá společnost obyčejných lidí, většinou drobných měšťanů, náboženskou pouť ke Canterburské katedrále. Poutníci si zpříjemňují cestu vyprávěním různých příběhů. V nich je výstižně, jemně ironicky, charakterizován život tehdejších prostých lidí, a to realisticky, bez jakýchkoliv náboženských představ či předsudků.
Také do francouzské renesanční poezie proniká reálnější pohled na svět. Projevuje se například v poezii Françoise Villona (vlastním jménem François de Montcorbier). Jméno Villon si zvolil podle příbuzného, kněze, který ho vychovával a umožnil mu studovat na pařížské universitě. Pak ho ale okolnosti svedly k nevázanému životu. Jednou v hádce zabije kněze, prchá před spravedlností, toulá se a krade. Několikrát je zatčen a odsouzen k smrti, pak propuštěn díky svým vlivným přátelům. Od roku 1463 po něm mizí všechny stopy.
Dobrodružný život se mu stal zdrojem jeho poezie. V cyklu balad, nazvaném Velký testament (Velká závěť), se zamýšlí nad svým životem, vyjadřuje lítost nad promarněným mládím a omlouvá své hříchy chudobou a osudem. Ve starším Malém testamentu (Malé závěti) se formou ironických a satirických básní loučí se svými přáteli.
Své balady podává svrchovaným výjimečným způsobem, po něm nazvaným Villonova (jinak též francouzská) balada. Ta se obvykle skládá ze tří strof o 7 - 12 verších a čtvrté polovičního rozsahu. Každá z nich je zakončena jednoveršovým posláním, které se stále opakuje a vyjadřuje základní myšlenku básně.
Pohnutý život Françoise Villona zaujal mnoho pozdějších autorů. Jarmila Loukotková ho zobrazila v románu Navzdory básník zpívá a Voskovec s Werichem o něm napsali divadelní hru Balada z hadrů.
Největším prozaikem v renesanční Francii byl mnich a lékař François Rabelais. Proslul čtyřdílným satirickým románem Gargantua a Pantagruel (Pátý díl byl připojen neznámým autorem). Prostřednictvím popisu historie královského rodu obrů, konzervativního otce, svobodomyslného syna a renesančního vnuka, paroduje rytířské romány. U hrdinů jsou přehnaně zveličeny tělesně rozměry, síla, ale i žravost. Zároveň v románě najdeme satirický pohled na běžné životní situace, na církev a mnichy, jejichž život Rabelais dobře znal.
Parodií na rytířské romány je i rozsáhlý román španělského spisovatele Miguela de Cervanta Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha. Vypráví příběh chudého zemana, který se, ovlivněn četbou rytířských knih, vydává jako rytíř Don Quijote za dobrodružstvím. Brání svým mečem dobro a svou čest i v naprosto nesmyslných případech, a proto ho okolí má spíše za legrační figurku. Jeho snaha, ač marná, přesto není směšná, odráží se v ní touha po spravedlivějším světě a po svobodě, tedy jeden z renesančních ideálů. V postavě Sancho Panzy, Don Quiotova zbrojnoše, dokázal Cervantes propojit vznešené ideály se zdravým selským rozumem.
K nejplodnějším autorům všech dob patří španělský dramatik Lope de Vega. Počet jeho her odhadujeme na 2000, z nichž se nám dochovala jen necelá čtvrtina. Nejúspěšnější byly jeho hry s historickým námětem, držící se typického schématu - "komedie pláště a kordu". Konflikt mezi tyranským šlechticem a poddaným je obvykle spravedlivě rozsouzen králem, většinou ve venkovanův prospěch. Dodnes se hraje jeho hra Fuente Ovejuna, která zobrazuje lidové protišlechtické povstání.
Za největšího světového dramatika nejen období renesance bezesporu můžeme pokládat Williama Shakespeara. O jeho životě víme velmi málo, tak málo, že to někdy vedlo k dohadům, zda nejde jen o pseudonym. Narodil se v anglickém Stratfordu, jako velmi mladý se oženil, a v 21 letech odchází do Londýna, kde brzy vyniká jako dramatik.
V prvním období své tvůrčí činnost píše zejména komedie a historické hry. Patří sem Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Mnoho povyku pro nic, Kupec benátský, Veselé paničky Winsdorské, a především jeho nejznámější komedie Sen noci svatojánské. Ve všech těchto komediích s místy až neuvěřitelně spletitým dějem vítězí nakonec láska a spravedlnost. Hrdiny jeho historických her jsou angličtí a římští panovníci : Jindřich VI. , Richard III. , Jindřich IV. a Julius Caesar, kde se Shakespeare zaměřil hlavně na postavu císařova vraha Bruta. Do této doby můžeme zařadit jednu z jeho prvních tragédií, Romea a Julii. Vypráví o milencích ze dvou znepřátelených Veronských rodů, kteří se snaží svou situaci vyřešit útěkem. Díky nedorozumění se však nezdaří a vše skončí sebevraždou obou hrdinů. Přes nespornou tragičnost však dílo nepůsobí ještě tolik bezútěšně.
V druhém tvůrčím období po roce 1600 proniká do Shakespearových děl pesimismus, což se odráží v tvorbě tragédií : Macbeth, Král Lear, Timon Athénský, Antonius a Kleopatra, Othello a zejména Hamlet, králevic dánský. Hlavní hrdina se snaží pomstít otcovu smrt. Poté, co se dozví, že vrahem byl králův bratr Claudius, upadá do těžkých duševních stavů a uvažuje o smyslu života (odtud je slavná otázka "být či nebýt" ). Claudius začíná tušit, co proti němu Hamlet chystá a vykáže ho do Anglie. Hamlet se ale vrátí a omylem zabije otce své milé Ofélie, Polonia. Ofélie se v zoufalství utopí a její bratr Laertes vyzve Hamleta na souboj. Když Hamlet zjistí, že byl podveden a král Laertovi podstrčil otrávený meč, ve vzteku je oba zavraždí. Nakonec sám podléhá zraněním utrženým v souboji. Hlavním tématem této tragédie je kritika bezohledné touhy po moci, která se nezastavuje před žádnými překážkami. Také komedie jsou spíše vážnějšího rázu (tzv. temné komedie) : Jak se vám líbí, Večer tříkrálový a Konec vše napraví.
V žádných Shakespearových dílech nenajdeme znaky antického dramatu, osudovost, ani středověkou podřízenost víře, jeho příběhy jsou ryze světské, jeho hrdinové rozhodují o svých osudech sami, to z něj dělá autora čistě renesančního.
Renesance začíná do Českých zemí pronikat už za vlády Karla IV., zejména Petrarcovy latinské spisy. Její vývoj je však umlčen husitskými válkami, a tak se u nás objevují až v 2. polovině 15. století překlady Hynka z Poděbrad (přeložil například Boccaciův Dekameron).
S renesanční snahou o vzdělání člověka souvisí rozvoj naučné literatury. Sem můžeme zařadit překlad Mathiolliho herbáře Tadeáše Hájka nebo Kroniku českou Václava Hájka z Libočan. Její věcná nepřesnost je vyvážena čtenářskou poutavostí, proto byla ještě dlouhou dobu velmi populární. Mezi naučnou literaturu patří i cestopisy. Popis cesty do svaté země Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic v sobě spojuje snahu o poskytnutí co největšího množství věcných informací s přitažlivým vyprávěním.
S rozšířením Gutenbergova vynálezu knihtisku (1445) je spjat i vznik našich nakladatelství založených Danielem Adamem z Veleslavína a Jiřím Melantrichem.
Rozšíření vzdělání mezi obyčejnými lidmi propagoval Jan Blahoslav, učitel a biskup Jednoty Bratrské. Ve svém spise Filipika proti Misomusům obhajuje potřebu vyššího vzdělání jako podmínku pokroku. O vytříbenost jazyka se snaží v Gramatice české, o správnost rétorického projevu v díle Vady kazatelů. Bratrskou knihovnu obohatil i svým překladem Nového zákona.
Jako autor naučné pedagogické literatury proslul Jan Amos Komenský, biskup Jednoty Bratrské. Po studiích v Německu působí v Přerově jako učitel, odtud získává své pedagogické poznatky, později jako kazatel ve Fulneku.
Probíhající třicetiletou válku kritizoval v protiválečném spise Listové do nebe. Ta ho nakonec z Fulneku vyhnala, musel opustit město i s rodinou tak rychle, že nestačil zachránit svou knihovnu i část rukopisů. Po roce 1628 je vydáním nařízení proti nekatolíkům donucen emigrovat do polského Lešna.
Zde píše svůj Labyrint světa a ráj srdce, rozsáhlou jinotajnou skladbu, ve které popisuje svou životní cestu na symbolu města- světa doprovázen Všezvědem Všudybudem, představujícím lidskou zvědavost, a Mámením, alegorií zvyku přijímat cizí názory bez rozmyslu. Při bližším pohledu do městských ulic (každá reprezentuje určité povolání) však všude objevuje podvod, pokrytectví a touhu po zisku.
Problematikou výchovy se zabývá ve spisu Didaktika, později přeložené do latiny pod názvem Didactica magna. V Informatoriu školy mateřské se omezuje na výchovu v rodině. Výuku jazyků se snažil podpořit učebnicí latiny Brána jazyků otevřená, ale zejména obrázkovým slovníkem Orbis Pictus, který se díky ilustracím ze všedního života stává univerzálním vzorem pro jazykové učebnice. Během své cesty do Uher dramatizuje Bránu jazyků a vytváří tak Školu hrou, ve které přináší soubor divadelních her využitelných při výuce. Ke konci svého života pobývá v Naardenu u Amsterodamu, kde se zabývá myšlenkou nápravy lidské společnosti. Dílo Všeobecná porada o nápravě věcí lidských však nedokončil.
| Bajka | - krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého jinotajného příběhu, kde zvířata i věci jednají jako lidé a ze kterého obvykle vyplývá určité poučení | |||
| Villonova balada | - báseň skládající se ze tří strof o 7 - 12 verších a čtvrté polovičního rozsahu. Každá z nich je zakončena jednoveršovým posláním, které se stále opakuje a vyjadřuje základní myšlenku básně. | |||