Počátky světové literatury jsou spjaty s nejstarší kulturně vyspělou civilizací, se sumerskou civilizací v Mezopotámii. Sumerové již 3000 let př. n. l. používali klínové písmo vytlačené do hliněných destiček. Znalost písma byla rozšířena jen mezi vzdělanými vrstvami, jako byli kněží (někdy i panovník), a mezi těmi, kteří potřebovali ke své práci umět číst a psát - obchodníky a písaři. Písmo používali v administrativě, z této doby pochází Chamurappiho zákoník, základ pozdějších právnických spisů, ale také k záznamu odborných poznatků z medicíny a astronomie.
Nejstarší památkou umělecké literatury je Epos o Gilgamešovi. Hlavní hrdina zde prožívá různá dobrodružství ve snaze získat nesmrtelnost pro sebe a město Ur. Jeho snaha je však marná a svého cíle nedosáhne.
Další epos, Epos o Atrachasisovi, vypráví o potopě světa a stal se pravděpodobně inspirací pro známou potopu ze Starého zákona. Návaznost hebrejské literatury na sumerskou ale můžeme doložit i jinak. Například hebrejské žalmy mají původ v nářcíchnad pádem sumerských měst. Podobně biblický příběh o Jobovi vychází ze sumerské pověsti.
První literární památky starověkého Egypta se objevují od 4. tisíciletí př.n.l.. Souvisejí s náboženstvím a vírou v posmrtný život. Tzv. Texty pyramid, Texty rakví a Texty mrtvých byly napsány hieroglyfickým písmem na svitcích papyru nebo na stěnách hrobek v pyramidách. Později se objevují další literární díla : oslavné básně - hymny a tzv. nauky - otcovské rady synovi.
Literatura starověké Indie je psána dvěma jazyky. Sanskrtem , nebo Védským jazykem , jehož název je odvozen od véd, neboli textů recitovaných během obětí. V indické literatuře převažuje poezie, která je zastoupena hlavně rozsáhlými veršovanými eposy. Epos Máhabharátha líčí ve 100 000 verších boj mezi dvěma rody. V Rámajámě svádí hlavní hrdina, bůh Višnu (jinak též Ráma) boj s démony o svoji ženu.
Jako vůbec poprvé ve světové literatuře se v Indii objevuje drama. Je zastoupené autorem komedií Kalidasou. Egyptským naukám se podobají filosofické rozmluvy mezi mistrem a jeho žákem - Upanišady. Oproti védám se zde autoři odklánějí od mytologie, místo toho uvažují o smyslu života a hledají základní princip všeho pomíjivého.
Některá indická díla jsou známá i dnes, například Bidpajovy bajky převyprávěl do češtiny Ivan Olbracht pod názvem O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.
V Číně se literární tvorba objevuje přibližně ve stejné době jako v Indii, kolem roku 1500 př.n.l. Je psaná znakovým písmem o 60 000 znacích, kde znaky představují jednotlivá slova, často se od sebe lišící jen intonací slabik. Číňané také jako první na světě vyráběli a psali na papír.
Zachovala se hlavně lyrická poezie - Zpěvy staré Číny, u nás v překladu Bohumila Mathesia, a filosofické náboženské spisy - Hovory Konfuciovy. Mezi nejvýznamnější autory staré Číny patří Li-Po (psal verše o víně, přátelství, ...) a Tu-Fu (zabýval se sociální kritikou).
Řeckou literaturu můžeme rozdělit do třech období - na
Archaické období do 6. století př.n.l. ,
Attické od 5. do 3. století a
Helénské období ve 2. a 1. století.
V Archaickém období jsou báje a pověsti šířeny ústně, potulnými pěvci. Náměty jsou čerpány převážně z řecké mytologie. Ta je polyteistická, s množstvím bohů, kteří mají dobré i špatné lidské vlastnosti, kromě smrtelnosti. Hl. postavou je obyčejně lidský hrdina, který plní určité poslání buď proti boží vůli, nebo naopak s podporou některého z nich, obvykle Pallas Athény, bohyně moudrosti. Řecké pověsti také vyjadřují nezvratitelnost osudu a každá věštba se jednou vyplní.
Jeden z potulných pěvců, slepý Homér , je pravděpodobně autorem dvou nejslavnějších eposů, Iliady a Odyssey.
První z nich Ilias, popisuje závěr boje Řeků o Tróju. Ten vyvolal spartský vládce Meneláos, kterému trojský princ Paris odloudil ženu, krásnou Helenu. Po deseti letech obléhání Řekové dobudou město lstí, s využitím dřevěné sochy koně.
Pokračováním Iliady je Odyssea, která líčí osudy jednoho z účastníků války, ithackého krále Odyssea během návratu domů. Ty jsou popisovány teprve od propuštění od víly Kalypsó, kde strávil plných sedm let. O dřívějších událostech se dovídáme z Odysseova vyprávění u Fajáků. Hlavní děj se odehrává až na Ithace, kde Odysseus, proměněný ve starého žebráka, připravuje s pomocí pastýře Eumaia a syna Télemacha pomstu nápadníkům své manželky Pénelopy, kteří pořádají v královském paláci hostiny na státní útraty.
Oba eposy mají složitý děj, s řadou odboček. Jejich hrdinové jsou idealizováni, označeni stálými přívlastky (Odysseus jasný), oproti tomu prostředí je popsáno realisticky, kromě zásahů nadpřirozených sil - tento styl označujeme jako živelný realismus.
Do nejstaršího období můžeme zařadit i Ezopovy bajky, které se později staly námětem pro evropské autory - La Fountaina, Krylova, a další.
Poezie je zastoupena lyrikou básnířky Sapfó a její školy na ostrově Lesbos. Pijácká a milostná poezie Anakreonase stala vzorem pro renesanci.
V Attickém období dochází především k rozvoji řeckého dramatu. To vzniká z recitace oslavných básní na slavnostech boha Dionýsa. Původně vystupuje jen jeden herec, který je doplňován sborem, postupně přibývají další postavy.
Jako scéna sloužily kruhové kamenné stavby pod širým nebem s výbornou akustikou, amfiteátry. Do jednoho z nich, Dionýsova divadla v Athénách, se vešlo 17 000 diváků. Pravidlem pro tvorbu divadelních her se stává jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje.
Obecně uznávanější a váženější byly tragédie a jejich autoři. Jedním z prvních byl Aischylos. Ve svých hrách zavádí druhého herce, z jeho 90 her se dochovala jediná trilogie - Oresteia. Ta se skládá z tragédií Spoutaný Prométheus, Peršané a Orestes. V poslední z nich Aischylos zpracovává téma krevní msty. Agamemnóna, Oresteův královský otec, zavraždí jeho nevěrná manželka společně se svým milencem. Orestes se po letech vrací a pomstí svého otce, zabije matku i jejího nápadníka. Přestože lid s jeho činem souhlasí, Orestes odchází s výčitkami svědomí do vyhnanství.
Sofokles se ve svých tragédiích zaměřuje na královské rody ve Thébách a Tróji. Jeho nejslavnějším dílem je Král Oidipus. Oidipovi, synovi thébského krále, po narození věštba předpoví, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Odnesou ho proto do hor, ale je zachráněn pastýřem. Když dospěje a dozví se věštbu, prchá od svých domnělých rodičů. Cestou ale opravdu nechtěně zabije svého pravého otce. Pak dorazí do Théb, osvobodí je od zlé sfingy, a za odměnu si vezme královnu, svou matku, za ženu. Jakmile však zjistí pravdu, v zoufalosti se oslepí. Ústředním motivem zde je opět nezvratnost osudu a marná snaha vzdorovat rozhodnutí bohů.
V další své tragédii líčí Sofokles osudy Oidipovy dcery, Antigony. Ta přes zákaz svého strýce Kreonta pohřbí mrtvolu svého bratra Polyneika, který zahynul v boji o thébský trůn. Kreon dává Antigonu zazdít do královské hrobky. Když ho věštec před tímto činem varuje, Kreon odvolává svůj příkaz. Je však už pozdě - Antigonu naleznou oběšenou.
Postavě Elektry, Orestoeovy sestry, která vystupuje už v Aischylově hřě, věnuje samostatnou tragédii. Elektra tu pomáhá svému bratrovi při mstě vrahům jejich otce.
Euripides líčí ve svých dílech osudy ženských hrdinek. Do svých her ale zahrnuje i postavy z prostého lidu, například otroky. Složité problémy svých hrdinů často řeší zásahem bohů v závěru děje (deux ex machina).
Nejznámějším Euripidovým dílem je Médea. Hlavní hrdinka se zamiluje do Iasona, vůdce výpravy za zlatým rounem. Když jí ale Iason opustí, začne připravovat pomstu jeho nové snoubence Glauce. Její vražedný záměr se vydaří. V závěru Médea ze zlosti zabije i svoje dvě děti, které měla s Iasonem. Také zde autor uplatnil náhlý boží zásah - děti jsou nakonec zachráněny a odneseny vládcem bohů Diem.
I Euripides zpracoval osudy Elektry, narozdíl od předchozích autorů ale hrdinka vidí v činu svého bratra Orestea zločin. V dalších svých hrách Trojanky a Ifigenie v Aulidě Euripides také obsadil do hlavních rolí ženské hrdinky.
Nejvýznamnějším představitelem řecké komedie je Aristofanes. Ve své satirické komedii Žáby si bere na mušku tragické dramatiky. Bůh Dionýsos zde rozhoduje, kterého ze tří řeckých dramatiků má učinit nesmrtelného. Nakonec si vybere Aischyla.
Dalšími komediálními díly Aristofana jsou Jezdci a protiválečná satira Lysistraté.
Řekové se zabývali i dějepisectvím. Hérodotos zpracoval popis řecko - perských válek a Thukidides vylíčil boj mezi Spartou a Athénami v peloponéských válkách.
Poslední období, Helénské, se nezapsalo do literárních dějin ničím významným. V této době dochází ke všeobecnému literárnímu úpadku.
Římská latinská literatura byla silně ovlivněna řeckou. Římané přejímají celý mytologický systém, mění si jen jména jednotlivých bohů. Od svých předchůdců Etrusků přejímají systém státní správy i výtvarné umění.
Římskou literaturu můžeme také rozdělit do tří období
Archaického od 3. století př.n.l. ,
Vrcholného (zlatého) v 1. století př.n.l. a
Stříbrného kolem přelomu letopočtu.
V Archaickém období dominují hlavně překlady řeckých divadelních her. Řecká dramata a eposy překládal například Livius Andronicus. Narozdíl od Řecka je zde herectví podřadným povoláním, a proto jej vykonávali zpravidla otroci. Hraje se v tzv. arénách, které sloužily zároveň jako dějiště gladiátorských zápasů.
Na základě řeckých komedií psal svou tvorbu Titus Maccius Plautus. Položil základy klasické komedie, jeho komické zápletky jsou používány dodnes. Náměty čerpá z běžného života prostých lidí, proto byl u římského obecenstva velmi oblíben. Jeho Komedií o hrnci se nechal inspirovat Moliere ve svém Lakomci . Postavě Chlubivého vojákase podobá Shakespearův Falstaff . Švejkovské téma vychytralého sluhy, který si dělá legraci ze svého pána, se objevuje v komedii Lišák Pseudolus.
V literatuře se uplatnil i císař a vojevůdce Gaius Iulius Caesar. Svá vojenská tažení popsal v dílech Zápisky o válce občanské a Zápisky o válce Galské.
Ve vrcholném období (za vlády císaře Augusta) dosáhlo vysoké úrovně řečnictví. Mistrem v tomto oboru byl Marcus Tulius Cicero. Dodnes se zachovaly jeho veřejné projevy, které se staly vzorem pro dokonalou latinu.
Lyrická poezie Gaia Valeria Catulla byla určena dívce Lesbii. Básník často používá rozporů, jejichž dokladem je proslulý výrok Odi et amô ( nenávidím a miluji ).
Augustovým dvorním básníkem byl Publius Vergilius Maró, který pro něj napsal epos Aeneida, kde dokazuje Augustův božský původ. Hlavní hrdina Aeneas bloudí po moři po útěku z Tróje podobně jako Homérův Odysseus. Aeneida se stala důležitým vzorem pro středověké eposy.
Jedním z nejznámějších děl této doby jsou Proměny. Jejich autor Publius Ovidius Naso v nich vypráví 250 řeckých a římských pověstí, propojených do jednoho příběhu postupnými proměnami. Svou milostnou poezii soustředil do sbírek Umění milovat a Jak léčit lásku. Když byl v roce 8 n.l. poslán císařem Augustem do vyhnanství k Černému moři, vyjádřil svůj stesk po domově a rodině ve svých Žalozpěvech. Do konce svého života se však do Říma nevrátil.
Poslední období v historii Říma je poznamenáno kulturním úpadkem a krutou vládou císaře Nera. Rozmařilý život bohatých, úplatkářství a intriky zobrazil historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Letopisech. Stejné téma popisuje ve svém románě Satiricon Gaius Petronius zvaný též Arbiter.
| Epos | - rozsáhlá veršovaná epická skladba s bohatým dějem a výraznými hrdiny | |||
| Hexametr | - časoměrný verš antické literatury skládající se ze šesti stop a převážně daktylského rytmu | |||
| Legenda | - původně epika vyprávějící o životě svatých, postupně přechází i do světské literatury | |||